Od obelisků k orlojům
Aby lidé mohli měřit svůj pozemský čas, museli získat nějaké znalosti o svém místě ve vesmíru. V dobách nejstarších civilizací v Egyptě a Mezopotámii používali k měření času gnómon, který byl vlastně nejstarším astronomickým zařízením. Na tomto principu byly založeny i sluneční hodiny v podobě obelisku. Nálezy ze starověkého Egypta ale svědčí i o používání vodních hodin, které měřily čas odkapáváním. Podobný způsob se později objevil i v Řecku. 
Ze starověkých Atén pocházejí i nálezy přesýpacích hodin. S jisotou víme, že se po staletí používaly při mořeplavbě, pro svou spolehlivost postupně také v řadě dalších odvětví, o jejich původu toho však mnoho známo není.
Kolem poloviny 3. století př.n.l. žil v Alexandrii jistý Ktésibios, s jehož jménem je spojen vynález prvního doloženého automatického přístroje - na svou dobu značně přesných vodních hodin, s indikátorem času připevněným na plováku v nádobě, která se postupně naplňovala vodou. Ktésibios použil jako hnacího mechanismu ozubená kola. Vodní hodiny se na rozdíl od slunečních mohly stát součástí interiéru a brzy po svém vzniku i předmětem hodným zkrášlení rukou klenotníků.
Další z velkých pokroků v oblasti vývoje hodin jako mechanického přístroje byl učiněn snad až o tisíc let později. Veronskému knězi Pacifikovi, který žil kolem roku 850 je připisován vynález mechanických kolečkových hodin poháněných závažím.
Někdy v 11.století byly vynalezeny bicí hodiny. Jejich zdokonalený mechanismus se pak mj. používal při budování věžních hodin, které jsou spjaty s gotickou architekturou. Koncem třináctého století byly instalovány hodiny na katedrálách v Exeteru, Canterbury, Rouenu, na Westminster Hall. Mnohé z hodin na věžích slavných katedrál ještě neměly ciferníky, čas odměřovaly pouze bitím v určitou hodinu. Postupně ale ciferníků přibývalo, po Anglii a Francii se věžní hodiny rozšířily také do Itálie a Německa.Vývoj ciferníků představuje zvláštní kapitolu hodinářství. Původně měly ciferníky jen jednu ručičku a zajímavé je, že hodiny mohly být sestrojeny i tak, že se otáčel ciferník, nikoli ručička. Ručička oběhla ciferník jednou za den - nahoře byla půlnoc, dole poledne. S jednou ručičkou si hodiny vystačily dlouho také proto, že nebyly natolik přesné, aby stálo za to rozlišovat i minuty.
Zdokonalování mechanismu i vzhledu hodin vedlo k tomu, že jako jedinečná díla začaly být spojovány se jmény svých tvůrců. Hodiny pařížského Paláce spravedlnosti tak proslavily Henryho de Vicka (jeho jméno bývá uváděno v několika dalších variantách - Vic, Wieck, Wyck) z Württemburgu, známým se díky svým hodinám stali například také Giacomo Dondi z Padovy nebo Peter Lightfoot, mnich z Glastonbury. S hodinami vybudovanými počátkem 15. století na Staroměstské radnici v Praze je spojováno jméno Mikuláše z Kadaně. Ty se, jak známo, staly základem proslulého orloje, který na konci téhož století vytvořil Mistr Hanuš. Středověké mechanické věžní hodiny bychom našli po celé Evropě. Jejich atraktivita zřejmě způsobuje, že dnes vznikají i jejich moderní verze.
Pružina, kyvadlo a konečně minutová ručička
Revoluci ve vývoji hodinářství zřejmě způsobil Florenťan Filippo Brunelleschi, jedna z typických osobností renesance. Ovládal zlatnické řemeslo, zajímala ho mechanika a matematika, byl sochařem a architektem. První hodiny s vestavěnou pružinou sestrojil někdy kolem roku 1410. Nahradil tak těžké a neskladné mechanické pohony, čímž zahájil novou éru ve vývoji hodin. Hodiny se postupně stávaly snadno přenosným nástrojem, nákladnou ozdobou interiérů, drahou hračkou i šperkem.
Hodinky sestrojené norimberským zámečníkem Petrem Henleinemněkdy na počátku 16. století představovaly další dramatickou změnu. Henleinova dovednost spočívala v tom, že vyrobil mechanismus tak malý, že se vešel do kapsy.
Tak vznikly kapesní hodinky a byla zahájena nová éra ve zdobení stroje měřícího čas. Hodinky se nosily často také jako přívěšek na krku. Vzácné stroječky se uzavíraly do stále krásnějších pouzder a byly velmi drahé. Vypovídaly spíš o sociálním postavení svých majitelů než o jejich přesnosti. Tou se totiž ještě příliš chlubit nemohly, ani ony zatím neměly minutovou ručičku. Natahovat se musely dvakrát denně.
Přesnost hodinek se stále zlepšovala už během 16. století, až ve druhé polovině 17. století došlo k dalším zásadním změnám. Na myšlenku fyzikálního kyvadla prý přišel jako první Galileo Galilei, ale v hodinářství s ní vyrovnaný pohyb pružiny realizoval až o nějaký čas později významný holandský přírodovědec Christian Huygens, mj. také tvůrce vlnové teorie světla a objevitel Titanu, měsíce planety Saturn. V červnu roku 1675 obdržel patent na kyvadlové hodiny. Tímto objevem se přesnost hodin velmi zlepšila. To ovlivnilo i podobu ciferníku, konečně mu přibyla dnes nepostradatelná minutová ručička.
Čas se postupně stával něčím drahocenným, takže měřit jej pouhou jednou ručičkou by už rozhodně nestačilo. S rozvojem života měst a průmyslu, k hodinám na věžích paláců a chrámů přibyly hodiny na nárožích městských ulic. A způsob života se měnil, znát přesný čas bylo stále důležitější, lidé si byli nuceni den organizovat podrobněji a sofistikovaněji,
Éra zdobení
Během 17. století se hodiny a teď už i hodinky stále více stávaly oborem uměleckých řemesel. Uzavíratelná pouzdra, která kapesní hodinky chránila byla zdobena tak, aby s nimi ladila. Do pouzder se začalo vsazovat i sklo, ale v této době bylo jen průsvitné nikoli průhledné. Takové pouzdro se tedy stejně muselo otevřít, pokud chtěl majitel zjistit, kolik jeho hodinky ukazují. Otevírat se musely také při natahování. Pouzdra se však vyráběla stále atraktivnější. Do obliby se dostaly různé stojací hodiny, sloupkové hodiny se stále působivějšími vzory. Ciferníky měly často vnější část číslovanou římskými číslicemi od I do XII a část vnitřní označenou číslicemi 13-24, což odpovídalo čtyřiadvacetihodinovému dni. Někdy sloužil vnitřní ciferník k měření minut. Tato vnitřní část ciferníku bývala ozdobena tvarem hvězdice nebo růžice. Ocelové ručičky byly pečlivě tvarovány.
Vzhled hodin v průběhu staletí reflektoval vývoj uměleckých řemesel a módu. Svůj vliv zanechaly stejně tak na hodinách věžních jako kapesních, stolních i všech dalších typech, které se objevily. Dnes v interiérech najdeme např. stojací hodiny, římsové nebo krbové hodiny, závěsné, k nimž patří i známé kukačky, a běžné nástěnné hodiny. Poháněny mohou být klasickým natahovacím mechanismem, elektrickým proudem, atomovým pohonem.
Někdy počátkem 18. století se začaly objevovat hodinky připevněné na náramku. Než dostal tento praktický vynález jaksepatří podobu náramkových hodinek, uplynuly další desítky let. Ty první údajně vyrobil pařížský hodinář a zlatník Marie Etienne Nitot kolem roku 1800. Používalo se zlato, stříbro i ocel. První náramkové hodinky byly křehké, daly se snadno poškodit jen prudkým pohybem, natož nárazem. Jejich další vývoj se tedy zaměřil na další technické zdokonalování.
V roce 1875 přišel vídeňský hodinář De Lohr s vynálezem automatických hodinek, jejichž pero se natahovalo při pohybu toho, kdo je nosil. Náramkové hodinky se staly postupně jedním z nejrozšířenějších vynálezů. Obdobím dalších revolučních změn prošly během 20. století, získaly na přesnosti, odolnosti (proti úderu, prachu i vodě), a získaly množství propracovaných funkcí. Ve třicátých letech se v USA objevily první hodinky pro děti (jak jinak než s Mickey Mousem) V padesátých letech se začaly vyrábět první hodinky na elektrickou baterii, o něco později vznikly hodinky s digitálním displejem, v osmdesátých letech vyrobila firma Tissot hodinky se dvěma displeji - digitálním i analogovým. Ještě před koncem století se objevily digitální hodinky se senzory předpovídajícími počasí.
Chytré hodinky
Na světě existují tisíce výrobců, ovšem jen několik skutečně věhlasných značek. Vývoj elektroniky způsobil, že čas dnes ukazují také například mobilní telefony. Zdálo by se, že i náramkové hodinky se stanou anachronismem, tak jak se přihodilo hodinám slunečním, vodním nebo přesýpacím. Výrobci ale přišli s tzv. chytrými hodinkami, které čas ukazují jen jaksi mimochodem. Lze s nimi zároveň telefonovat, posílat sms zprávy, mohou být vybaveny GPS a možností Wi-Fi připojení, krokoměrem, senzorem srdečního tepu, mohou mít kameru, fotoaparát a řadu dalších funkcí, jejichž počet se bude jistě stále rozšiřovat. V současné době se o ústupu náramkových hodinek rozhodně nedá mluvit. Těžko předpovídat, ale protože náramkové hodinky spojují nebývalou praktičnost s možností být cennou, designově jedinečnou ozdobou, je jim s největší pravděpodobností zaručena nesmrtelnost...
