A historie i současnost tohoto střediska umění a kultury, kterému čtenáři časopisu Travel in the Czech republic přiřkli první místo v anketě „Nejatraktivnější místo ČR roku 2008“, dokazují, že lákavá Litomyšl si na nedostatek zájmu a pozornosti nikdy stěžovat nemohla. Ať už šlo o umělce, učence, turisty nebo bitvami utahané vojáčky…
V Regionálním muzeu v Litomyšli skončila nedávno výstava FENOMÉN LITOMYŠL. Architekt Josef Pleskot na ní spolu s dalšími čtyřmi architektonickými týmy představil návrhy z projektu „Revitalizace zámeckého návrší“. Otevřeme-li pomyslný dějepis Litomyšle, zjistíme, že toto místo bylo ve středu zájmu architektů a stavitelů už několikrát. Není divu! Na Olivetské hoře se „pekly“ dějiny, tady se rozhodovalo o tom, jak se bude mít o pár metrů níž položená Litomyšl komorní, Litomyšl kupců, pradlen a úředníčků. Tak vystoupejme tunelovou fortnou z ulice Boženy Němcové k dominantě města, piaristickému kostelu, a vejděme do 12. století…
POVÝŠENÍ NA MĚSTO
Prvními stavebníky byli premonstráti. Olomoucký biskup Jindřich Zdík tu ve 40. letech založil klášter, nazvaný Hora olivetská a díky kolonizaci, do které se premonstráti s chutí pustili, se pod návrším brzy rozrostla osada, zabydlená tehdy převážně Němci. Vedla tudy čilá obchodní stezka, a kde je živo, tam se vyplatí stavět, a když je jeden stejně čilý a ve „kšeftu“ zdatný, má se záhy líp než soused. A tak jen co Přemysl Otakar II. povýšil roku 1259 osadu na město, měla Litomyšl rázem i své bohaté měšťany, i městskou chudinu. Ale především právo trhu! Právo, které odjakživa dělá město městem. Řeč byla o Němcích – a jak to bylo s Čechy? Co se počtu týče, trumfli Němce až počátkem 15. století.
PAPEŽ KLIMENT VI. A BISKUPSTVÍ
Ale zpátky na návrší! Dvanáctiletý princ Karel Lucemburský (pozdější Karel IV.) se roku 1328 seznámil v Paříži se svým budoucím učitelem a rádcem, diplomatem Pierrem de Rosières. S mužem, který se roku 1342 stal papežem Klimentem VI. Koho by tehdy v Litomyšli napadlo, že se díky tomu na návrší schyluje k velkým změnám! Přišly záhy. Karel dal přátelskou řeč s Pierrem-Klimentem, pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství, a když se rozhodovalo, která dvě biskupství mu budou podléhat, k olomouckému přibylo jedno nové, a to se mělo zřídit právě v Litomyšli. Kliment si zřejmě nebyl dvakrát jistý, jak se to s městem Litomyšlí má, a tak toto – citujme ho – „místo oplývající počtem lidí“ raději ještě jednou povýšil na město i on. Řeholní kanovníci premonstráti se stali kanovníky kapitulními a klášterní kostel katedrálou. A budovy kláštera se začaly pro nové pány přestavovat a rozšiřovat.
ZA HUSITSKÝCH VÁLEK
Biskupů se na Olivetské hoře vystřídala řada. Druhým byl Jan ze Středy, kancléř Karla IV., který přivedl do Litomyšle augustiniány. Zůstal nám po nich kostel Povýšení sv. Kříže. Předposlední z biskupů, Jan zvaný Železný, to táhl se Zikmundem proti králi Václavu IV., a v Kostnici byl jedním z hlavních žalobců Jana Husa. I on usiloval o reformu církve, ale nechtěl jít jeho cestou. Na popularitě mu doma nepřidala ani jeho nová funkce legáta, který má vyhubit české kacířství. Zmizel do Olomouce, leč biskupství na vozech nepřevezeš, a tak mstu husitů si vypil do dna až jeho nástupce Aleš z Březí. Druhého května 1421 musel i s kapitulou před nimi utéct. Litomyšl se stala členem pražského městského svazu, ale pak přišel čas hádek mezi samotnými husity a radikální táboři to vzali v Litomyšli z gruntu. Obsadili město, a pobořili budovy biskupství i s katedrálou. Město se posléze dostalo pod správu husitského diplomata Viléma Kostky z Postupic, který už měl husitského běsnění dost a údajně to vyřešil velmi osobitě. V bitvě u Lipan zabil Prokopa Holého. Nevíme to jistě, ale jisté je, že Zikmund mu dal litomyšlské panství do zástavní držby. A jeho rod se tedy stal roku 1436 prvním světským rodem, který Litomyšl držel. Sídlem rodiny byl požárem zničený, přestavěný biskupský palác.
LITOMYŠL A ČEŠTÍ BRATŘI
Za Kostků žilo město sto let ve znamení českých bratří. Přál jim nejmladší Vilémův syn Jan i vnuk Bohuš II. Ten v roce 1490 založil pro české bratry na návrší Horní město a Litomyšl se stala vedle Mladé Boleslavi druhým českobratrským centrem. Tiskař Pavel z Meziříčí si tu otevřel jednu z nejstarších českých tiskáren, první žena, mohli bychom říci „politička“, neváhající se postavit za věc víry, Marta z Boskovic, odsud psala králi dopis, v němž bratry hájila, a co by duchovní správce tu působil Jan Augusta, biskup Jednoty bratrské.
Pak ale udeřily pohromy. Požár v roce 1546 poničil obě města, palác a také archiv českých bratří. Rok nato se Češi zkusili vzepřít Habsburkům. Povstání nanečisto se ale nepovedlo a Bohuš III., jeden z osnovatelů vzpoury, byl králem Ferdinandem I. potrestán odnětím Litomyšle. O rok později už byli čeští bratři vypovězeni ze země. A Litomyšl? Král ji zastavil svému věřiteli Jaroslavu z Pernštejna, ale finanční krize Pernštejnů a chamtivost Smrtky, která si odvedla dva roky po sobě Jaroslava a jeho bratra Vojtěcha, způsobily, že dědicem rodového majetku i dluhů se stal poslední z bratrů, Vratislav.
ČAS PRO OSM TISÍC SGRAFITOVÝCH PSANÍČEK
Je několik mužů, kterým může Litomyšl děkovat za svou přitažlivost a proslulost. Prvním mezi nimi je Vratislav, zvaný „Nádherný“, jehož nápad postavit na návrší zbrusu nový, renesanční palác, rozhodl o skvělé budoucnosti města. Vratislav, nejvyšší kancléř Českého království a diplomat ve službách Maxmiliána Habsburského, strávil několik let ve Španělsku, a zcela mu propadl. Odměněn byl za tu náklonnost dvakrát, nejdříve krásnou nevěstou – vzal si Španělku Marii Manrique de Lara, dvorní dámu královny Marie, choti jeho chlebodárce – a pak ctěným řádem Zlatého rouna. Když se rozhodoval, kde si zbuduje své sídlo, hodné jeho jména a jeho lásky, vybral si chytře zástavní Litomyšl. Dluhy mu přerůstaly přes hlavu a zástavní Litomyšl byla jedinou jistotou – majetek v zástavním držení nemohl být prodán ani nemohl propadnout. Král byl ochoten „investovat“ do stavby na zástavním panství pět tisíc zlatých. Jak už to tak ale chodí (i dnes, po čtyř stech letech!), suma byla navyšována na konečných pětadvacet tisíc. Suma sumárum stál zámek ještě o deset tisíc víc. Vznikla renesanční perla a pro Marii „kousek rodného Španělska“, protože zámek byl ozdoben pracemi španělských řemeslníků a malířů.
Císařský stavitel zámku Giovanni Battista Aostalli (po jeho smrti řídil stavbu jeho příbuzný Ulricho, působící i na Pražském hradě) přinesl projekt, který byl inspirován moravskými zámky a který dokonale spojil italské arkádové dvory s českými renesančními štíty a sgrafity. „Ani taková stavitelská esa, jakými byli barokní stavitelé Alliprandi nebo Kaňka, neměli potřebu nijak upravovat vnitřní velkorysé prostory,“ upozorňuje Helena Slepičková z litomyšlského zámku. „To si dnes málokdo uvědomuje. Renesanční historii překrylo 18. a 19. století, kdy sem přišli Valdštejnové-Vartemberkové a Thurn-Taxisové.“ Návštěvníka upoutá na první pohled záplava sgrafitových psaníček, která pokrývají fasádu. Je jich na osm tisíc a nenajdete dvě stejná. Na fasádě kaple je psaníčko s podobou muže v čapce s rolničkami. Na této „vizitce“ jednoho z party italských řemeslníků si přečteme i jeho jméno, „Šimon Vlach Ztřeštěnej“. Po požáru města a zámku v roce 1775 byla sgrafita zakryta hladkou omítkou. Odkryta byla poprvé ve 30. letech minulého století, a to z podstatné části. V období normalizace, kdy mnozí nemohli dělat to, co by rádi, byla sgrafita restaurována výtvarnými umělci Olbramem Zoubkem, Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským. Pracovali na nich sedmnáct sezon a podle vlastní fantazie dotvořili chybějící část
V Regionálním muzeu v Litomyšli skončila nedávno výstava FENOMÉN LITOMYŠL. Architekt Josef Pleskot na ní spolu s dalšími čtyřmi architektonickými týmy představil návrhy z projektu „Revitalizace zámeckého návrší“. Otevřeme-li pomyslný dějepis Litomyšle, zjistíme, že toto místo bylo ve středu zájmu architektů a stavitelů už několikrát. Není divu! Na Olivetské hoře se „pekly“ dějiny, tady se rozhodovalo o tom, jak se bude mít o pár metrů níž položená Litomyšl komorní, Litomyšl kupců, pradlen a úředníčků. Tak vystoupejme tunelovou fortnou z ulice Boženy Němcové k dominantě města, piaristickému kostelu, a vejděme do 12. století…
POVÝŠENÍ NA MĚSTO
Prvními stavebníky byli premonstráti. Olomoucký biskup Jindřich Zdík tu ve 40. letech založil klášter, nazvaný Hora olivetská a díky kolonizaci, do které se premonstráti s chutí pustili, se pod návrším brzy rozrostla osada, zabydlená tehdy převážně Němci. Vedla tudy čilá obchodní stezka, a kde je živo, tam se vyplatí stavět, a když je jeden stejně čilý a ve „kšeftu“ zdatný, má se záhy líp než soused. A tak jen co Přemysl Otakar II. povýšil roku 1259 osadu na město, měla Litomyšl rázem i své bohaté měšťany, i městskou chudinu. Ale především právo trhu! Právo, které odjakživa dělá město městem. Řeč byla o Němcích – a jak to bylo s Čechy? Co se počtu týče, trumfli Němce až počátkem 15. století.
PAPEŽ KLIMENT VI. A BISKUPSTVÍ
Ale zpátky na návrší! Dvanáctiletý princ Karel Lucemburský (pozdější Karel IV.) se roku 1328 seznámil v Paříži se svým budoucím učitelem a rádcem, diplomatem Pierrem de Rosières. S mužem, který se roku 1342 stal papežem Klimentem VI. Koho by tehdy v Litomyšli napadlo, že se díky tomu na návrší schyluje k velkým změnám! Přišly záhy. Karel dal přátelskou řeč s Pierrem-Klimentem, pražské biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství, a když se rozhodovalo, která dvě biskupství mu budou podléhat, k olomouckému přibylo jedno nové, a to se mělo zřídit právě v Litomyšli. Kliment si zřejmě nebyl dvakrát jistý, jak se to s městem Litomyšlí má, a tak toto – citujme ho – „místo oplývající počtem lidí“ raději ještě jednou povýšil na město i on. Řeholní kanovníci premonstráti se stali kanovníky kapitulními a klášterní kostel katedrálou. A budovy kláštera se začaly pro nové pány přestavovat a rozšiřovat.
ZA HUSITSKÝCH VÁLEK
Biskupů se na Olivetské hoře vystřídala řada. Druhým byl Jan ze Středy, kancléř Karla IV., který přivedl do Litomyšle augustiniány. Zůstal nám po nich kostel Povýšení sv. Kříže. Předposlední z biskupů, Jan zvaný Železný, to táhl se Zikmundem proti králi Václavu IV., a v Kostnici byl jedním z hlavních žalobců Jana Husa. I on usiloval o reformu církve, ale nechtěl jít jeho cestou. Na popularitě mu doma nepřidala ani jeho nová funkce legáta, který má vyhubit české kacířství. Zmizel do Olomouce, leč biskupství na vozech nepřevezeš, a tak mstu husitů si vypil do dna až jeho nástupce Aleš z Březí. Druhého května 1421 musel i s kapitulou před nimi utéct. Litomyšl se stala členem pražského městského svazu, ale pak přišel čas hádek mezi samotnými husity a radikální táboři to vzali v Litomyšli z gruntu. Obsadili město, a pobořili budovy biskupství i s katedrálou. Město se posléze dostalo pod správu husitského diplomata Viléma Kostky z Postupic, který už měl husitského běsnění dost a údajně to vyřešil velmi osobitě. V bitvě u Lipan zabil Prokopa Holého. Nevíme to jistě, ale jisté je, že Zikmund mu dal litomyšlské panství do zástavní držby. A jeho rod se tedy stal roku 1436 prvním světským rodem, který Litomyšl držel. Sídlem rodiny byl požárem zničený, přestavěný biskupský palác.
LITOMYŠL A ČEŠTÍ BRATŘI
Za Kostků žilo město sto let ve znamení českých bratří. Přál jim nejmladší Vilémův syn Jan i vnuk Bohuš II. Ten v roce 1490 založil pro české bratry na návrší Horní město a Litomyšl se stala vedle Mladé Boleslavi druhým českobratrským centrem. Tiskař Pavel z Meziříčí si tu otevřel jednu z nejstarších českých tiskáren, první žena, mohli bychom říci „politička“, neváhající se postavit za věc víry, Marta z Boskovic, odsud psala králi dopis, v němž bratry hájila, a co by duchovní správce tu působil Jan Augusta, biskup Jednoty bratrské.
Pak ale udeřily pohromy. Požár v roce 1546 poničil obě města, palác a také archiv českých bratří. Rok nato se Češi zkusili vzepřít Habsburkům. Povstání nanečisto se ale nepovedlo a Bohuš III., jeden z osnovatelů vzpoury, byl králem Ferdinandem I. potrestán odnětím Litomyšle. O rok později už byli čeští bratři vypovězeni ze země. A Litomyšl? Král ji zastavil svému věřiteli Jaroslavu z Pernštejna, ale finanční krize Pernštejnů a chamtivost Smrtky, která si odvedla dva roky po sobě Jaroslava a jeho bratra Vojtěcha, způsobily, že dědicem rodového majetku i dluhů se stal poslední z bratrů, Vratislav.
ČAS PRO OSM TISÍC SGRAFITOVÝCH PSANÍČEK
Je několik mužů, kterým může Litomyšl děkovat za svou přitažlivost a proslulost. Prvním mezi nimi je Vratislav, zvaný „Nádherný“, jehož nápad postavit na návrší zbrusu nový, renesanční palác, rozhodl o skvělé budoucnosti města. Vratislav, nejvyšší kancléř Českého království a diplomat ve službách Maxmiliána Habsburského, strávil několik let ve Španělsku, a zcela mu propadl. Odměněn byl za tu náklonnost dvakrát, nejdříve krásnou nevěstou – vzal si Španělku Marii Manrique de Lara, dvorní dámu královny Marie, choti jeho chlebodárce – a pak ctěným řádem Zlatého rouna. Když se rozhodoval, kde si zbuduje své sídlo, hodné jeho jména a jeho lásky, vybral si chytře zástavní Litomyšl. Dluhy mu přerůstaly přes hlavu a zástavní Litomyšl byla jedinou jistotou – majetek v zástavním držení nemohl být prodán ani nemohl propadnout. Král byl ochoten „investovat“ do stavby na zástavním panství pět tisíc zlatých. Jak už to tak ale chodí (i dnes, po čtyř stech letech!), suma byla navyšována na konečných pětadvacet tisíc. Suma sumárum stál zámek ještě o deset tisíc víc. Vznikla renesanční perla a pro Marii „kousek rodného Španělska“, protože zámek byl ozdoben pracemi španělských řemeslníků a malířů.
Císařský stavitel zámku Giovanni Battista Aostalli (po jeho smrti řídil stavbu jeho příbuzný Ulricho, působící i na Pražském hradě) přinesl projekt, který byl inspirován moravskými zámky a který dokonale spojil italské arkádové dvory s českými renesančními štíty a sgrafity. „Ani taková stavitelská esa, jakými byli barokní stavitelé Alliprandi nebo Kaňka, neměli potřebu nijak upravovat vnitřní velkorysé prostory,“ upozorňuje Helena Slepičková z litomyšlského zámku. „To si dnes málokdo uvědomuje. Renesanční historii překrylo 18. a 19. století, kdy sem přišli Valdštejnové-Vartemberkové a Thurn-Taxisové.“ Návštěvníka upoutá na první pohled záplava sgrafitových psaníček, která pokrývají fasádu. Je jich na osm tisíc a nenajdete dvě stejná. Na fasádě kaple je psaníčko s podobou muže v čapce s rolničkami. Na této „vizitce“ jednoho z party italských řemeslníků si přečteme i jeho jméno, „Šimon Vlach Ztřeštěnej“. Po požáru města a zámku v roce 1775 byla sgrafita zakryta hladkou omítkou. Odkryta byla poprvé ve 30. letech minulého století, a to z podstatné části. V období normalizace, kdy mnozí nemohli dělat to, co by rádi, byla sgrafita restaurována výtvarnými umělci Olbramem Zoubkem, Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským. Pracovali na nich sedmnáct sezon a podle vlastní fantazie dotvořili chybějící část
