Perla pozdního baroka
Ulice Ke Karlovu se do poloviny 19. století jmenovala Karlovská, podle kláštera augustiniánů – kanovníků na blízké hoře Karlov, později se proměnila na ulici U Karlova a nově Ke Karlovu. Uprostřed ní vystavěl Kilián Ignác Dienzenhofer v letech 1715 – 1720 křehký pozdně barokní letohrádek, jako předměstskou šlechtickou vilu pro Jana Václava Michnu, říšského hraběte, pána na Vacínově. Půvabnou stavbu s mansardovou střechou a plasticky řešeným průčelím obklopují dva přilehlé zahradní pavilonky. Zahrada za budovou, původně s vinicí, sahala až k dnešní Sokolské ulici. Tehdy se tu říkalo U Hrnečků nebo Gayerovská zahrada. Pozemek, na němž stojí letohrádek, prodal Michnovi soudce poříčního práva Václav Nigrin z Heršfeldu. Michna vlastnil tehdy už palác na Újezdě (dnešní Tyršův dům) a značné bohatství, které získal jeho předek Pavel konfiskacemi po bitvě na Bílé hoře.
U vstupu nás za barokní mříží vítají sochy gigantů z dílny Matyáše Bernarda Brauna, vytvářející skupinu Herkula bojujícího s obrem Kakem. V zahradě za domem jsou dvě alegorická sousoší čtyř ročních dob, zpodobení postav Bakcha, Demeter, Apollona a Artemidy. Vedle dvou zdobných váz je v ose zahrady ještě klasicistní busta neznámého autora. To místo bylo vždy poklidnou enklávou uprostřed hlučícího velkoměsta. Oázu ticha porušila však na počátku dvacátého století stavební aktivita při zástavbě okolí mnohapatrovými lékařskými budovami pozdější Všeobecné fakultní nemocnice. Křehká stavba však zůstala skvostem uprostřed všednosti městské aglomerace.
Pravda a pověsti
Rozmarné vyprávění dodává letohrádku pikantní nádech. Na počátku svého pobývání si prý Michna zval na své nové sídlo pestrou společnost přátel a také svou rozkošnou přítelkyni. Komorník pro ně vždy připravoval sál prvního poschodí se svícemi a studenou večeří na stříbře, zatímco malý sousední pokojík upravoval jako ložnici.
Pan Michna si letohrádku dlouho neužil. Roku 1720 zemřel a tehdy ještě nedokončené sídlo zdědil jeho syn Jan Gottlob Sebald, který je však už v roce 1729 prodal za deset tisíc zlatých hraběti Desfourovi. Za dobu vlastnictví jich obou přibyly v zahradě sochy Antonína Brauna, který pokračoval v práci otce Matyáše Bernarda.
Roku 1765 zakoupil letohrádek měšťan Jakub Ježek, po něm Filip hrabě Browne, a od roku 1793 patřil Josefu Veithovi, profesoru českého státního práva. Ten vilu odkázal své dceři Johanně, ženě národohospodáře Václava Gustava Kopetze. Za něj se tu shromažďovala vybraná společnost umělců, učenců, básníků, hudebníků a lékařů.
K té době se váže dramatická historka. Počátkem 19. století zasedala prý v letohrádku zednářská lóže. Žena jednoho z jejích členů se zalekla manželova působení a požádala velmistra o osvobození svého muže od tohoto svazku. Ten jí dal pokyn, aby v knize, kde bylo zapsáno jeho jméno, vetkla do srdce pod ním zlatou jehlici. Když to udělala, vytryskla v tom místě krev. Doma pak našla muže mrtvého, se srdcem probodnutým zlatou jehlicí.
V dalších letech měnila budova majitele a chátrala. Roku 1826 se z ní dokonce stala zahradní restaurace, místo srazů německých studentů z okolních lékařských ústavů. Tehdy se jí začalo říkat Amerika. Snad podle častých návštěvníků – „Amerikánů“, kteří s arciknížetem Ferdinandem Josefem pobývali jako dobrovolníci v Mexiku. To označení se uchovalo dodnes.
Po roce 1843 získala budovu pražská obec a od roku 1897 tu na čas našla sídlo dívčí škola Minerva, založená roku 1890 Eliškou Krásnohorskou. Naštěstí se pak neuskutečnil záměr přebudovat ji na vodárnu nebo vězeňskou nemocnici. To už byl lepší nápad zřídit tu Dienzenhoferovo muzeum. Nový nájemce, univerzitní profesor, geolog Jan Krejčí, provedl roku 1884 opravu stavby, osadil vstup barokním mřížovím a dal zrestaurovat fresky interiéru. Pak ale pražská obec objekt často pronajímala, takže znovu chátral a zahrada zarůstala. V letech 1907 – 1908 a 1925 byly letohrádek a interiér opakovaně obnovovány. Poslední oprava pláště budovy proběhla po roce 1997. V současné době je upravováno prostranství kolem budov.
Ulice Ke Karlovu se do poloviny 19. století jmenovala Karlovská, podle kláštera augustiniánů – kanovníků na blízké hoře Karlov, později se proměnila na ulici U Karlova a nově Ke Karlovu. Uprostřed ní vystavěl Kilián Ignác Dienzenhofer v letech 1715 – 1720 křehký pozdně barokní letohrádek, jako předměstskou šlechtickou vilu pro Jana Václava Michnu, říšského hraběte, pána na Vacínově. Půvabnou stavbu s mansardovou střechou a plasticky řešeným průčelím obklopují dva přilehlé zahradní pavilonky. Zahrada za budovou, původně s vinicí, sahala až k dnešní Sokolské ulici. Tehdy se tu říkalo U Hrnečků nebo Gayerovská zahrada. Pozemek, na němž stojí letohrádek, prodal Michnovi soudce poříčního práva Václav Nigrin z Heršfeldu. Michna vlastnil tehdy už palác na Újezdě (dnešní Tyršův dům) a značné bohatství, které získal jeho předek Pavel konfiskacemi po bitvě na Bílé hoře.
U vstupu nás za barokní mříží vítají sochy gigantů z dílny Matyáše Bernarda Brauna, vytvářející skupinu Herkula bojujícího s obrem Kakem. V zahradě za domem jsou dvě alegorická sousoší čtyř ročních dob, zpodobení postav Bakcha, Demeter, Apollona a Artemidy. Vedle dvou zdobných váz je v ose zahrady ještě klasicistní busta neznámého autora. To místo bylo vždy poklidnou enklávou uprostřed hlučícího velkoměsta. Oázu ticha porušila však na počátku dvacátého století stavební aktivita při zástavbě okolí mnohapatrovými lékařskými budovami pozdější Všeobecné fakultní nemocnice. Křehká stavba však zůstala skvostem uprostřed všednosti městské aglomerace.
Pravda a pověsti
Rozmarné vyprávění dodává letohrádku pikantní nádech. Na počátku svého pobývání si prý Michna zval na své nové sídlo pestrou společnost přátel a také svou rozkošnou přítelkyni. Komorník pro ně vždy připravoval sál prvního poschodí se svícemi a studenou večeří na stříbře, zatímco malý sousední pokojík upravoval jako ložnici.
Pan Michna si letohrádku dlouho neužil. Roku 1720 zemřel a tehdy ještě nedokončené sídlo zdědil jeho syn Jan Gottlob Sebald, který je však už v roce 1729 prodal za deset tisíc zlatých hraběti Desfourovi. Za dobu vlastnictví jich obou přibyly v zahradě sochy Antonína Brauna, který pokračoval v práci otce Matyáše Bernarda.
Roku 1765 zakoupil letohrádek měšťan Jakub Ježek, po něm Filip hrabě Browne, a od roku 1793 patřil Josefu Veithovi, profesoru českého státního práva. Ten vilu odkázal své dceři Johanně, ženě národohospodáře Václava Gustava Kopetze. Za něj se tu shromažďovala vybraná společnost umělců, učenců, básníků, hudebníků a lékařů.
K té době se váže dramatická historka. Počátkem 19. století zasedala prý v letohrádku zednářská lóže. Žena jednoho z jejích členů se zalekla manželova působení a požádala velmistra o osvobození svého muže od tohoto svazku. Ten jí dal pokyn, aby v knize, kde bylo zapsáno jeho jméno, vetkla do srdce pod ním zlatou jehlici. Když to udělala, vytryskla v tom místě krev. Doma pak našla muže mrtvého, se srdcem probodnutým zlatou jehlicí.
V dalších letech měnila budova majitele a chátrala. Roku 1826 se z ní dokonce stala zahradní restaurace, místo srazů německých studentů z okolních lékařských ústavů. Tehdy se jí začalo říkat Amerika. Snad podle častých návštěvníků – „Amerikánů“, kteří s arciknížetem Ferdinandem Josefem pobývali jako dobrovolníci v Mexiku. To označení se uchovalo dodnes.
Po roce 1843 získala budovu pražská obec a od roku 1897 tu na čas našla sídlo dívčí škola Minerva, založená roku 1890 Eliškou Krásnohorskou. Naštěstí se pak neuskutečnil záměr přebudovat ji na vodárnu nebo vězeňskou nemocnici. To už byl lepší nápad zřídit tu Dienzenhoferovo muzeum. Nový nájemce, univerzitní profesor, geolog Jan Krejčí, provedl roku 1884 opravu stavby, osadil vstup barokním mřížovím a dal zrestaurovat fresky interiéru. Pak ale pražská obec objekt často pronajímala, takže znovu chátral a zahrada zarůstala. V letech 1907 – 1908 a 1925 byly letohrádek a interiér opakovaně obnovovány. Poslední oprava pláště budovy proběhla po roce 1997. V současné době je upravováno prostranství kolem budov.
