Výstava zahrnuje projekty, které vznikly během posledních třiceti let. Jejím základem je expozice, která byla vytvořena v roce 2001 pro Muzeum architektury v Tokiu. Evropská verze zahájila cestu starým kontinentem v Mnichově v roce 2004 a k vidění byla už také v Dánsku a v Norsku. Iniciátorem českého zastavení je The Japan Foundation, která se zabývá výměnnými uměleckými a kulturními aktivitami, a Japonské velvyslanectví v ČR. Projekt je součástí programu Roku mezilidských vztahů mezi EU a Japonskem. Kromě velkoformátových fotografií domů jsou součástí výstavy také modely, kresby a texty, doplněna je filmovým dokumentem. Brněnská instalace se z prostorových důvodů musela části exponátů vzdát, celý rozsah představí pražská repríza výstavy plánovaná na listopad.
Kazunari Sakamoto (1943) studoval v šedesátých letech na tokijské technice. Jeho začátky bývají spojovány s tzv. Shinoharovou školou – neformálním sdružením mladých architektů, kteří se stejně jako on na počátku 70. let ve svých pracích hlásili k svému učiteli Kazuo Shinoharovi. Sakamoto sám působí jako pedagog už několik desítek let a také on výrazně ovlivnil celou generaci japonských architektů. Výstava, která představuje stěžejní projekty individuálního i kolektivního bydlení v jejich kontextu, zachycuje historii jeho hledání prostoru bydlení „jako nejkaždodennější formy prostoru“. Mnohé ze Sakamotových prokjektů vznikaly v diskusi s japonským teoretikem umění Kojim Takim. Filozofie i estetika jeho staveb je ovlivněna buddhismem, podle něhož člověk není oddělen od ostatního světa, v němž všechno vzniká, existuje a zaniká. Proto Sakamoto architekturu chápe spíš jako prostředí než jako objekt a její smysl hledá v nalezení architektonického prostoru vystihujícího nejlépe každodennost či každodenní obyčejnost, skrze které lze nahlédnout jinou každodennost.