A pro radu se obrátili ke svým vídeňským kolegům. Ve spolupráci s Rakouským muzeem pro umění a průmysl uspořádali v roce 1868 na pražském Žofíně výstavu uměleckořemeslných předmětů. Možná tak trochu „na zkoušku“…Úspěch byl ale takový, že nejspíš přesvědčil i váhavce. V přípravném výboru výstavy už tehdy zasedal Vojtěch Lanna – muž, jehož bustu dnes najdeme v Uměleckoprůmyslovém muzeu na čestném místě.
Sběratel i rytíř
Otec Vojtěcha Lanny dopravoval na vorech a lodích dřevo, tuhu i sůl až do Hamburku. Říkalo se, že mu řeka přinesla bohatství. Jeho syn podědil nejen značný majetek, ale i podnikatelského ducha. Se svými dvěma společníky získal například koncesi na stavbu dráhy Františka Josefa I. Vídeň-Praha a dalších železničních tratí v Čechách a Rakousku. Zasloužil se ale i o regulaci řek, zejména Vltavy, a kromě toho patřil k vášnivým sběratelům a příznivcům umění. Korespondentem Rakouského muzea pro umění a průmysl ve Vídni se stal už jako rytíř. Nepřestával myslet na podobný stánek v Praze. Správně odhadl, že bude nejdřív zapotřebí dát dohromady základní sbírkový fond. A využil každé příležitosti, aby „milému museu“ zprostředkoval zajímavé zisky. Kromě toho si pečlivě zapisoval na svých cestách adresy obchodníků a zajímavé informace o místním trhu, které by se jednou možná mohly hodit.
Rušno na pravém břehu
Evropou se právě v té době šířily pozitivistické teorie Gottfrieda Sempera, díky nimž na různých místech vyrostly „chrámy krásna“. Také v Praze se pro takový „svatostánek“ umění a múz nakonec našlo správné místo – na pravém vltavském břehu s překrásným výhledem na Pražský hrad, Malou Stranu i Petřín. Začátkem křesťanského letopočtu tady bývala významná obchodní křižovatka, kde se potkávaly karavany z celého světa. V devatenáctém století však toto místo spíše připomínalo obří staveniště. Začínalo se stavět nejen nábřeží, ale poměrně rychle tady rostly také reprezentativní budovy. Tou nejvýznamnější mezi nimi bylo Rudolfinum, které projektoval Josef Zítek a Josef Schulz. A právě tady se pod jednou střechou měla sejít hudba a výtvarné umění. Ale mělo to jeden háček. Vytvořit pro sochařské, malířské, uměleckořemeslné a hudební díla dostatečný prostor – to byl téměř nadlidský výkon. V počátečním stavitelském zápalu ale nejspíš nikdo o takových komplikacích neuvažoval. Před sto dvaceti lety tedy Uměleckoprůmyslové muzeum zahajovalo v Rudolfinu. Na dohled od toho dnešního.
Na zkušenou do světa
Prvním ředitelem pražského Uměleckoprůmyslového muzea se stal historik umění prof. PhDr. Karel Chytil, což se brzy ukázalo jako osvícené rozhodnutí. Šéf byl záhy vyslán na studijní cestu po uměleckoprůmyslových muzeích v Evropě. A rozhodně čas nepromarnil. Během několik týdnů navštívil Brusel, Haag, Berlín, Frankfurt nad Mohanem, Drážďany, Vídeň a mnohá další města. Hledal inspiraci pro svůj čerstvě narozený pražský ústav, zajímal se i o zdánlivé detaily – jako například o muzejní formuláře. S velkou láskou při své zahraniční misi vstupoval také do knihoven, které i v Praze patřily k jeho favoritům. Bohatší o zkušenosti ze světa vypracoval organizační plán a koncept „svého“ pražského muzea. Vedle stálých historických expozic se počítalo i s pořádáním výstav soudobé tvorby, s přípravou přednášek pro veřejnost a vydáváním publikací. Podle slov dnešní ředitelky PhDr. Heleny Koenigsmarkové dodnes tento koncept neztratil svou platnost.
Příliš těsné švy
Sbírky se utěšeně rozrůstaly, o muzeum byl od počátku zájem. Nové přírůstky se ale stále obtížněji dařilo vměstnat pod společnou střechu s hudebními múzami.
Vystavovat větší exponáty – jako například nábytek – bylo čím dál těžší. A tak se začaly hledat jiné prostory. Postupně přicházely v úvahu různé historické budovy. Jednu dobu se dokonce mluvilo i o tehdejší novostavbě Národního muzea na Václavském náměstí… Nakonec ale zvítězili stoupenci stavby „na zelené louce“. Novostavba začala vyrůstat na pozemku mezi Rudolfinem a starým židovským hřbitovem. Výhled na něj z jednoho muzejního okna je dodnes úchvatný.
Blízké i na vzdálenost
Na první pohled se tedy múzy rozešly. V Rudolfinu zůstaly ty hudební a výtvarné se odstěhovaly přes ulici do nového domu. Přesto obě budovy připomínají blízké příbuzné, protože novostavbu Uměleckoprůmyslového muzea navrhoval Josef Schulz, dlouholetý přítel Josefa Zítka. A jejich společným dílem bylo Rudolfinum. Z oné dvojice se slávy dočkal dřív Josef Zítek, zatímco o jeho kolegovi zlé jazyky dlouho tvrdily, že je pouhým epigonem svého nadanějšího kamaráda. Až po letech odborníci uznali, že oba architekti měli svůj svérázný rukopis a navzájem se dobře doplňovali. Některé přesvědčila až samostatná Schulzova výstava uspořádaná Národní galerií v roce 1992. Shodou okolností právě v Galerii Rudolfinum.
Ve stopách italské renesance
Dvoupodlažní budovu Uměleckoprůmyslového muzea navrhl Josef Schulz ve stylu italské renesance. Hlavní průčelí nenechá nikoho na pochybách, komu je tento stánek určen. Zdobí ho totiž plastické dekorace stylizovaných řemesel a průmyslu se znaky měst proslulých svou uměleckořemeslnou výrobou. Výzdoba vyšla z dílny osvědčené autorské dvojice sochařů – Alexandra Poppa a Bohuslava Schnircha. Jejich další práce, kopie antických plastik, si můžeme prohlédnout i na nedaleké neorenesanční stavbě Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Také uvnitř se muzeum mohlo pochlubit bohatou sochařskou a malířskou výzdobou.
Vstupte do chrámu krásy
Právě teď vstupujete do chrámu krásy – tenhle pocit nejspíš přepadl nejednoho návštěvníka už při pohledu na barevnou vitráž, která dodnes zdobí podestu schodiště. Z jejího středu vystupuje vznosně oděná žena s nautilskou číší, která alegoricky znázorňuje umělecký průmysl. Také tento skvost věnoval „svému“ muzeu Vojtěch rytíř Lanna. O poslání budovy vyprávějí alegorickou řečí i nástěnné malby ve druhém patře. Jejich autor, Ferdinand Herčík, na nich zachytil svoji představu o uměleckém průmyslu. Schodiště, které k nim vede, má také své půvaby. Jeho pěkně zdobené zábradlí je totiž vyrobeno z kararského a sliveneckého mramoru. Za podívanou stojí i dva bronzové kandelábry. Muzeu je věnoval František Křižík, který se mimo jiné zasloužil i o výstavbu nové budovy a její osvětlení.
Radosti a smutky rytíře Lanny
V roce 1900 se mohly sbírky konečně stěhovat do nových rozlehlých sálů. S vzácnými zápůjčkami tehdy přispěchal věrný rytíř Lanna. O šest let později část cenné sbírky skla dokonce muzeu věnoval u příležitosti svých sedmdesátých narozenin. Díky tomuto daru tehdy získal zlatou medaili města Prahy a byl povýšen do stavu svobodných pánů. Na důkaz své úcty dokonce Uměleckoprůmyslové muzeum rozeslalo svým příznivcům reprodukci Lannova portrétu od Maxe Švabinského. Přesto se však mecenáš na konci života cítil poněkud zklamaný a nedoceněný. Péče o rozsáhlé sbírky byla totiž vzhledem k jeho stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu čím dál obtížnější. A jeho jediný syn JUDr. Adalbert František Josef Lanna se o sběratelství vůbec nezajímal. Kromě toho měl rytíř dojem, že jeho poslední velkodušný dar u širší veřejnosti tak trochu „zapadl“, i když za něj z oficiálních míst dostal medaili. A tak nakonec nechal rozprodat své sbírky v aukcích. Některé skvosty do svých sbírek nakoupilo také pražské Uměleckoprůmyslové muzeum.
Poklady skleněné i spínací
Pokud by dnes rytíř Lanna vstoupil do Votivního sálu Uměleckoprůmyslového muzea, měl by nejspíš radost. Jeho historické sklo, které dalo základ světově proslulé sbírce, tu má čestné místo. A rytířova busta shlíží na návštěvníky z „galerie nejslavnějších“. Vedle stavitele Josefa Schulze v ní najdeme i klenotníka Václava Němce, který dal podnět k zakoupení muzejní zahrady. A také velkoobchodníka železem a průmyslníka Bohumila Bondyho, nadšeného sběratele a mecenáše, který měl na rozdíl od Vojtěcha Lanny štěstí na šikovného pokračovatele. Jeho syn Leon věnoval muzeu nejen mnohé cenné předměty, ale na přání otce založil i fond Bohumila Bondyho. Ve zvláštním výklenku má svoji bustu slavný návštěvník muzea panovník František Josef I., který se na muzejní sbírky přišel podívat rok poté, co byla dokončena novostavba.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
– o exponátech od skla po fotografie
– o budově s handicapem
– o dárcích k výročí a duchu Palachova náměstí
