Grébovka patří ke krajině mého dětství. Bydlel jsem na Vinohradech do jedenácti let a ten cíp přírody – i když již zčásti přetvořený lidskou posedlostí formovat si přírodu k obrazu svému – mě naplňoval jako kluka radostí z akčního života v tajuplném prostředí… Malý čtenář Julese Verna a Karla Maye v ošoupaných teplákách a tričku byl uchvácen svahy porostlými keři a stromy, vysokými zdmi, noblesními branami, vinohradem, velkolepou vilou na vrcholu svahu, ale i potokem Botičem… V létě se tu lezlo po stromech, hrálo s kamarády na četníky a zloděje a také na tři mušketýry, nabízelo se nesčetně překážek vhodných k přezkoumání vlastní odvahy a špinavý Botič lákal k přebrodění. Ve vzduchu stále viselo nebezpečí nájezdu nepřátelských klukovských kmenů. V zimě poskytovaly dva dostatečně dlouhé a strmé svahy kopce terén pro sáňkaře a zamrzlý Botič vyzýval k rozbíjení ledu a k hrátkám na malých krách. A byly tu ještě podivuhodné falešné skály, tyčící se kolem grotty, umělé jeskyně. Habaděj podnětů ke klukovským skopičinám.
Když jsem se letos po čtyřiceti letech vrátil do magické krajiny svého dětství, byl jsem samozřejmě zasažen rozporem mezi vzpomínkami a dnešní realitou. Z vysokých zdí, které kdysi chránily ráj stavitele Moritze Gröbeho před vtíravým a nevítaným vnějším světem, opadalo ještě více omítky, velkolepé brány znatelně zpustly. Dole za Botičem rostly nové domy a uzavíraly definitivně výhled z parku v místě, kde kdysi bývalo hřiště a v zimě kluziště. Avšak malý vinohrad zůstal, jen v něm stojí zbrusu nový dřevěný altán.
Ani Gröbova vila se zvlášť nezměnila a falešné skály byly podobně devastované jako kdysi. Pravda, přibylo v nich odpadků, a tak místo, kde se kdysi tvůrce Grébovky kochal pohledem na skalky se vzácnými květinami, vypadalo spíše jako útulek bezdomovců. Autoři graffiti „ozdobili“ s neomylnou schopností najít si nejméně vhodné místo, co se dalo. A že byla nedaleko grotty kdysi malá jezírka, by nezasvěcený těžko rozpoznal. Zůstaly aspoň umělé pařezy a kořeny, které mě kdysi okouzlovaly.
Kdyby podnikatel Moritz Gröbe (či Mauritius Grobe viz freska na vile) v 60. letech 19. století nedostal dobrý nápad „zařídit si“ na okraji Královských Vinohrad letní sídlo, „vilku s parčíkem“ v duchu Itálie 15. století, zřejmě by prostor Havlíčkových sadů byl dnes zastavěn domy a vilkami. Asi by vzal za své i tamní vinohrad, který roce 1356 přikázal zřídit Karel IV., když nařídil pěstovat vinnou révu v okruhu tří mil kolem Prahy. „Landhauska dolní a horní“ byla součástí tzv. Viničních hor, které ještě v polovině 19. století čítaly více než šedesát samot. Královské Vinohrady se v 60. až 90. letech 19. století prudce rozrůstaly: v roce 1869 měla obec asi 200 domů, koncem století už 850 a počet původních 5000 obyvatel byl v té době sedminásobně větší.
Moritz Gröbe podnikal ve stavebnictví a se svým společníkem Vojtěchem Lannou získal lukrativní zakázky na vybudování železnice v rakousko-uherském mocnářství. Gröbe byl výrazná osobnost, přísný a důkladný. Když se mu něco na probíhající stavbě nelíbilo, nechal to hned zbourat a postavit znovu. Uchvácen myšlenkou postavit si na okraji Královských Vinohrad romantické sídlo, nejprve vykoupil dvě usedlosti – Horní a Dolní Landhausku (z počátku 17. století), a potom nechal upravit terén. Bylo sem navezeno několik desítek tisíc povozů hlíny z vinohradského železničního tunelu. Zatímco vila byla postavena v letech 1870 až 1873, stavební práce v místě budoucí Grébovky trvaly až do roku 1888.
Dvoupatrovou neorenesanční vilu navrhl architekt Antonín Barvitius, na výstavbě se však podílel také Josef Schulz (autor Rudolfina) a sochaři Bohuslav Schnirch a Josef Vorlíček, dílo dokončil stavitel Havel. Barvitius (1823 – 1901), velmi vzdělaný a vážený architekt, patřil do tzv. generace Národního divadla. Byl spolutvůrcem Nádraží Františka Josefa I. Působil dlouho v Itálii a odtud se v roce 1867 vrátil do Čech jako přesvědčený příznivec a vyznavač neorenesance. Brzy dostal možnost, aby svůj oblíbený italský styl vtiskl sídlu, v kterém si stavitel vytvářel svou pražskou „splendid isolation“. „Villa Gröbe“, jak se jí říkalo v tehdejší době, je pokládána za jedno z nejvýznamnějších Barvitiových děl. Podle odborníků se v pojetí nejvíce přibližuje italským předlohám a má nejušlechtilejší proporce, jakých sloh dosáhl. Když porovnáme současnou podobu vily s vyobrazením z konce 19. nebo počátku 20. století, vidíme, že k výrazným změnám během poválečné rekonstrukce nedošlo, jen ze střechy ubyly komíny: z původního tuctu zbyly jen dva, tři. Na trávníku před stavbou dnes rostou stromy a dobře udržované keře, dříve tu byl jen trávník a záhony.
Přestože grotta a skalky, dnes velmi zchátralé, ale přesto půvabně dekadentní, zaujímají nevelký prostor, měl by se jim vrátit starý vzhled a zajistit ochranu před vandaly – je to jedinečné místo. Grotta byla postavena podle zahraničních vzorů. Znalec historie Grébovky, docent Jaroslav Horký, říká, že Gröbe vyslal kvůli inspiraci do Německa několik stavitelů. Ti však nenašli jeskyni, která by splňovala představy stavitele, a tak první projekt nakreslil sám Barvitius. Před grottou byla postavena velká kašna, v níž stála impozantní socha Neptuna vytvořená Bohuslavem Schnirchem. Skály bývaly osázeny rostlinami a Gröbe si tak vytvořil pořádnou „skalku“, v jejíž spletitých uličkách rád odpočíval. V parku nechal vysadit nejcennější křoviny a stromy, které byly schopné v českém klimatu přežít. Grébovka je z botanického hlediska vzácná dodnes. Také koncem 19. století se zde pěstovalo víno, které zrálo v místních sklepích.
Vila i park byly Gröbovým světem uzavřeným před veřejností. Na jaře a v létě tu rodina pořádala zahradní slavnosti a na terasách hosté tančili při světle lampionů. Když Gröba ve stáří ranila mrtvice, vozili ho sloužící na pojízdné židli a zvonili prý zvonkem, aby každý včas vyklidil cestu. Poté, co tvůrce Grébovky opustil navždy své království, jeho dědicové tu provozovali zahradnictví. A aby přivydělali na nákladný ráj, za vstupné zpřístupnili zahradu veřejnosti.
Zakladatel Grébovky měl tři dcery a každá z nich si oblíbila jiné místo zahrady. Jedna z nich – Marie – ráda sedávala pod lípou, která byla po ní pojmenována a dodnes tu stojí.
Převzato z časopisu Xantypa 10/2004
V tištěné Xantypě se ještě dozvíte:
- jak žárlivá Habsburkovna střílela po sokyni
- o Grébovce po Alžbětě Marii
