Ve zlých dobách ani víno nechutná
V letech 1911 – 1618 došlo i na neútulnou hradní pevnost, kterou kardinál přebudoval v původně renesanční (dnes barokní) zámek, pod kterým zřídil zahradu s exotickými dřevinami. Ostatně celé mikulovské panství se pod jeho dohledem zazelenalo zelinářskými a ovocnými zahradami a intenzivně byly vysazovány vinohrady.
Františkův nástupce Maxmilián (1596 – 1655) musel čelit nevlídným časům, kdy Mikulov dobyli a obsadili Švédové a z vypleněného zámku vyexpedovali své královně Kristýně svazky z kardinálovy vzácné knihovny ve 48 sudech, a aby nezůstalo jen u touhy po vzdělání, přibalili rovněž 54 děla a stokrát tucet dělových koulí. Na veselé popíjení nebylo v hladem a morem deptaném městě pomyšlení, a tak zámecký pán nechal vyrobit pro přebytky vína obrovský sud o obsahu 1014 hektolitrů (podle starých mír 1 736 věder a devět mázů), který je dodnes ozdobou zámecké vinařské expozice. V roce 1634 ho za rekordních 38 týdnů zhotovil brněnský bednář, který mu určil délku šest a půl metru, šířku tři a půl metru a hmotnost 26 tun. Jen každá z dvaadvaceti obručí váží 390 kilogramů. Sud je už po staletí prázdný a traduje se, že když někdy kolem roku 1830 uspořádal kníže na zámku hostinu pro znuděnou kněžnu, schoval do něho celou kapelu. Jak se muzikanti vypořádali s alkoholickým odérem, kterého se nasáklé dřevo jen tak nezbaví, historka neupřesňuje.
Další v hierarchii pánů na mikulovském zámku, Ferdinandův starší syn Leopold, sice myslel na vojenskou ochranu, zpevnil hradby zámku a zřídil v jeho areálu kasárny pro svou gardu a stáje. Také však zatížil knížecí účty náklady na přístavbu luxusních komnat a nákupy nábytku a obrazů. Jen jejich zavěšení si vyžádalo "investici" do čtyř tisíc hřebíků! Leopold dbal rovněž o kapelu, které obstaral nové nástroje a na oplátku od ní očekával mistrovská provedení italských komedií. Z dluhů, které nakupil, se po jeho smrti obtížně vylízával bratr Walter Xaver (1664 – 1738), kterého navíc stihla pohroma, když 10. srpna 1719 přeskočil požár židovské čtvrti na samotný zámek. Při jeho obnově se panský měšec rozevíral jen s pramalou ochotou a přepychovou okázalost nahradila opatrná praktičnost. Šetřilo se i při najímání architektů a umělců, čímž se otevřela šance pro mladé místní talenty, jako byl Ignác Lengelacher, který se posléze dočkal uznání jako nejvýznamnější barokní sochař jižní Moravy. I přes rány osudu Mikulov čítal na konci 18. století 7 440 duší, zatímco dnes má jen o pár stovek obyvatel víc…
Ačkoliv se další zhoubný požár v září 1784 zámku vyhnul, mikulovské panstvo ztratilo nervy, opustilo poničené město a usadilo se trvale ve Vídni. Ani mírová jednání po bitvě tří císařů u Slavkova, kterých se v prosinci 1805 zúčastnil na mikulovském zámku samotný Napoleon Bonaparte, nepřinesla městu kýžený rozkvět, neboť s jednotkami vítězných Francouzů a kolonami pokořených ruských a rakouských zajatců vstoupil do jeho ulic tyfus. Znovu se na zámku psala historie, když se tu po bitvě u Lipska a Napoleonově porážce zastavili cestou na vídeňský kongres ruský car Alexandr a pruský král Friedrich. Do třetice se v Mikulově rokovalo a rozhodovalo o míru (a přepisováním map se zavdalo k zárodkům další války, tentokráte první světové) po bitvě u Hradce Králové v roce 1866, kdy pruský král Vilém I. diktoval na zámku poraženým Rakušanům své podmínky. A znovu zanechali vojáci v ulicích po sobě pohromu v podobě epidemie cholery…
Na víno platí hrubá síla
Všechny pády a (bohudíky častější) vzepětí města sledoval a od roku 1913 dokumentoval Muzejní spolek. Jeho snažení bylo o jedenáct let později korunováno založením muzea, které několikrát změnilo adresu, až se v roce 1959 zabydlelo na zrestaurovaném, avšak téměř prázdném zámku. Díky restaurátorům, kteří zachránili četné poškozené předměty a obrazy, Regionální muzeum Mikulov neustále rozšiřuje své sbírky a zámek se postupně stává turistickou atrakcí. Jeho hlavní prostory – Vstupní sál, Zámecký sál, Sál předků (s nástropními freskami akademického malíře Rudolfa Gajdoše), Sala terrena – slouží společenským akcím. Barokní knihovna schraňuje 11 000 vzácných svazků a stálá expozice užitého umění „Od gotiky po empír“ ukazuje, jak se v kraji žilo.
Nezapomnělo se ani na osvícenou šlechtu. Galerii majorátních pánů otevírá portrét Adama, prvního Dietrichsteina, který získal mikulovské panství lénem. K portrétům osobností jsou řazeny příběhy, které se udály za jejich panování, předměty, které se vážou k danému období, grafické přepisy, mapy a dobové veduty.
Novinkou letošní sezony je instalace vinařských lisů, která rozšiřuje původní vinařskou expozici z roku 2000. Takový lis, to není jen masivní otesaný kus dřeva, pobitý kovovými pláty. Každý artefakt je originálně zdobený a značený, navíc prošel rukama řemeslníků muzea, truhláře Jaroslava Bařiny a zámečníka Josefa Botoše, z nichž první opravil poškozené díly a druhý zhotovil podpůrné konstrukce.
Jako třetí přiložil ruku k dílu výtvarník Rostislav Pospíšil, který celou výstavku navrhl a ilustroval textové vysvětlivky. Tak se dovídáme, že nejvyšší a nejmohutnější vřetenový lis mikulovských sbírek pochází z roku 1808, ještě o jedenáct let starší je však lis dopravený z Jevišovky. Kuriozitou jsou tři vřetena na lisu ze slovenských Vinosadů, zvláštností jsou i dvě vřetena a otočný hinšt na lisu z Dolných Orešan. Ten je celý dřevěný, přestože byl vyroben v roce 1937, zato u lisu z Dolních Věstonic s datem zhotovení 1877 už byla použita ocelová vřetena.
Procházíme tímto nezvyklým lapidáriem a záleží jen na naší fantazii, zda nám historické kolosy splynou s představou sousoší urostlých těl. Ostatně nebylo jediné mužské síly na zámku, která by se nepodílela na jejich stěhování!
Převzato z časopisu Xantypa 09/2004
Obrázky: autor; http://www.rmm.cz
O čem se ještě dočtete v tištěné Xantypě:
– co láká umělce
– o vínu a pokoře
