"Na Veveří devět věží, kdo nevěří, ať tam běží" - tuto říkanku jsme jako děti s hradem poblíž Brna snad ani nespojovaly. Jako by monumentální stavba vysoko na skále nad svrateckým údolím už ani neexistovala. A po letech se stal zázrak.
Ještě ve dvacátých a třicátých letech minulého století byl hrad Veveří oblíbeným cílem rodinných výletů. Romantici spojili návštěvu hradu s výšlapem do kraje Mrštíkovy Pohádky máje, jiné k výletu na Veveří inspirovala skutečnost, že jej navštívili i prezidenti T. G. Masaryk a Edvard Beneš. Pak nastal nedělní vlastivědným idylám rázný konec. Na hradě strašilo úplně jinak než by českému turistovi bylo milé: v roce 1942 se sem nastěhovaly policejní složky SS a údajně tu své stopy zanechal i Heinrich Himmler. V pětačtyřicátém se o hrad bojovalo, pak jej osídlila Rudá armáda. Šrámy na vzácné památce začaly houstnout. V roce 1953 byl objekt adaptován pro lesnické učiliště. Je trpkou ironií osudu, že nejhorší ránu hradu zasadilo Vysoké učení technické, které se začátkem sedmdesátých let s vervou pustilo do budování mezinárodního studentského a kongresového centra. Naštěstí i tato radikální a necitlivá přestavba nedospěla do "úspěšného" konce. Hrad zůstal opuštěn, z jeho mostu padala do hlubin jedna socha za druhou, v krovech zurčely pramínky deště a v pustých sálech bylo cítit houby. Na soutoku Svratky a Veverky Od čtyřicátých let minulého století se hrad Veveří ocitnul v těsném sousedství brněnské přehrady a jeho přírodní prostředí, ač je to paradoxní, se s vybudováním vodního díla stalo možná ještě romantičtějším. Voda je však v létě hustá jedovatými sinicemi a její kvalita je dnes snad ještě zapeklitějším problémem než rekonstrukce zchátralého hradu. Ale to by byla zase jiná kapitola. Když už se nemůžeme koupat, můžeme se aspoň od břehu ke břehu projít po zbrusu nové lávce, která je v krajině výrazným konstrukčním prvkem. Zajímavé jsou i nedaleké mlýny. Například starý mlynář pan Jaroš, vlídný a vzdělaný muž, dostal dopis, oznamující, že jeho mlýn byl vyhlášen chráněnou památkou, právě ve chvíli, kdy mu zbývala půlhodina (možná nejšťastnější půlhodina) do konce života.
Na soutoku Svratky a Veverky
Od čtyřicátých let minulého století se hrad Veveří ocitnul v těsném sousedství brněnské přehrady a jeho přírodní prostředí, ač je to paradoxní, se s vybudováním vodního díla stalo možná ještě romantičtějším. Voda je však v létě hustá jedovatými sinicemi a její kvalita je dnes snad ještě zapeklitějším problémem než rekonstrukce zchátralého hradu. Ale to by byla zase jiná kapitola. Když už se nemůžeme koupat, můžeme se aspoň od břehu ke břehu projít po zbrusu nové lávce, která je v krajině výrazným konstrukčním prvkem. Zajímavé jsou i nedaleké mlýny. Například starý mlynář pan Jaroš, vlídný a vzdělaný muž, dostal dopis, oznamující, že jeho mlýn byl vyhlášen chráněnou památkou, právě ve chvíli, kdy mu zbývala půlhodina (možná nejšťastnější půlhodina) do konce života.
Ještě ve dvacátých a třicátých letech minulého století byl hrad Veveří oblíbeným cílem rodinných výletů. Romantici spojili návštěvu hradu s výšlapem do kraje Mrštíkovy Pohádky máje, jiné k výletu na Veveří inspirovala skutečnost, že jej navštívili i prezidenti T. G. Masaryk a Edvard Beneš. Pak nastal nedělní vlastivědným idylám rázný konec. Na hradě strašilo úplně jinak než by českému turistovi bylo milé: v roce 1942 se sem nastěhovaly policejní složky SS a údajně tu své stopy zanechal i Heinrich Himmler. V pětačtyřicátém se o hrad bojovalo, pak jej osídlila Rudá armáda. Šrámy na vzácné památce začaly houstnout. V roce 1953 byl objekt adaptován pro lesnické učiliště. Je trpkou ironií osudu, že nejhorší ránu hradu zasadilo Vysoké učení technické, které se začátkem sedmdesátých let s vervou pustilo do budování mezinárodního studentského a kongresového centra. Naštěstí i tato radikální a necitlivá přestavba nedospěla do "úspěšného" konce. Hrad zůstal opuštěn, z jeho mostu padala do hlubin jedna socha za druhou, v krovech zurčely pramínky deště a v pustých sálech bylo cítit houby. Na soutoku Svratky a Veverky Od čtyřicátých let minulého století se hrad Veveří ocitnul v těsném sousedství brněnské přehrady a jeho přírodní prostředí, ač je to paradoxní, se s vybudováním vodního díla stalo možná ještě romantičtějším. Voda je však v létě hustá jedovatými sinicemi a její kvalita je dnes snad ještě zapeklitějším problémem než rekonstrukce zchátralého hradu. Ale to by byla zase jiná kapitola. Když už se nemůžeme koupat, můžeme se aspoň od břehu ke břehu projít po zbrusu nové lávce, která je v krajině výrazným konstrukčním prvkem. Zajímavé jsou i nedaleké mlýny. Například starý mlynář pan Jaroš, vlídný a vzdělaný muž, dostal dopis, oznamující, že jeho mlýn byl vyhlášen chráněnou památkou, právě ve chvíli, kdy mu zbývala půlhodina (možná nejšťastnější půlhodina) do konce života.
Na soutoku Svratky a Veverky
Od čtyřicátých let minulého století se hrad Veveří ocitnul v těsném sousedství brněnské přehrady a jeho přírodní prostředí, ač je to paradoxní, se s vybudováním vodního díla stalo možná ještě romantičtějším. Voda je však v létě hustá jedovatými sinicemi a její kvalita je dnes snad ještě zapeklitějším problémem než rekonstrukce zchátralého hradu. Ale to by byla zase jiná kapitola. Když už se nemůžeme koupat, můžeme se aspoň od břehu ke břehu projít po zbrusu nové lávce, která je v krajině výrazným konstrukčním prvkem. Zajímavé jsou i nedaleké mlýny. Například starý mlynář pan Jaroš, vlídný a vzdělaný muž, dostal dopis, oznamující, že jeho mlýn byl vyhlášen chráněnou památkou, právě ve chvíli, kdy mu zbývala půlhodina (možná nejšťastnější půlhodina) do konce života.
Domov svaté Zdislavy?
Ve třináctém století se v hradních komnatách významnými muži jen hemžilo. V roce 1238 byl například veverským purkrabím pan Přibyslav z Křižanova. Úctyhodný muž, který kolonizoval do té doby divoký kraj Českomoravské vysočiny. Navíc si byl plně vědom hospodářského a kulturního významu církevních řádů, kterých se horlivě zastával. Není vyloučeno, že měl v rukou správní i soudní moc rozsáhlého území. A taky měl dceru. Báječnou, inteligentní a obětavou, která vstoupila do evropských dějin pod jménem sv. Zdislava z Lemberka. Byl-li hrad Veveří skutečně na čas jejím domovem, o tom panují mezi historiky přece jen jisté pochybnosti. Ale už sama představa je krásná… Na Veveří se v té době stahovaly nitky z celé země. Roku 1269 tu byla určitě velká sláva, neboť purkrabí Hartleb byl jmenován podkomořím krále. Sám Přemysl Otakar II. ho pověřil správou komorního majetku na Moravě. A jak tehdy vypadal hrad? Byl hotov palác s břitovou věží a možná i hradní kaple s vysokými okny. S tak vzdušnou, lehoučkou architekturou se tehdy bylo možné setkat snad jen ve Francii. Všechna úmorná lopota a šturmování s dokončením stavby směřovaly k jedinému datu: k 30. srpnu 1275, kdy na Veveří přijel Přemysl Otakar II.
Sídlo markraběte
Karel IV., zdá se, kam vstoupil, tam stavěl. V době, kdy byl moravským markrabětem a o císařské koruně si zatím mohl nechat jen zdát, se na hradě Veveří zvěčnil věžovitou přístavbou hlavního paláce. Avšak nejkrásnější doba na hrad čekala teprve za císařova mladšího bratra, markraběte Jana Jindřicha, který svému hlavnímu sídlu věnovat trvalou pozornost po celý život. Vyrostl tu kromě jiného nový palác a hrad svou výstavností a rozsáhlostí směle konkuroval Karlštejnu. Vnitřek břitové věže doznal takových reprezentativních změn, že se někteří odborníci domnívají, že tu - po vzoru už zmíněného Karlštejna - byla tesaurační komora pro úschovu moravských markraběcích insignií. Po polovině 14. století byla vystavěna kaple sv. Prokopa. Činnost stálého kaplana pak "sponzorovali" zvláště jmenovaní lidé z Moravských Knínic. Zda byli nadačním úkolem nadšeni, o tom historie mlčí. To už byla doba, kdy toto prostředí obohatil vzácný obraz: desková malba Madony z Veveří, která dnes patří k skvostům gotické sbírky Národní galerie v Praze.
Psal se rok 1375 a hrad tonul ve svěží jarní zeleni. Vznešené hosty však voňavé krásy přírody nezajímaly. Tehdy šlo o hodně. Vážili sem tehdy cestu mohučský arcibiskup Ludvík Míšeňský, jeho kolínský kolega Friedrich II. ze Saarwerdenu, pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, oloumoucký biskup Jan ze Středy, nejvyšší hofmistr císaře Karla IV. Petr z Vartenberka a na Kosti, nejvyšší maršál českého království Hynek Berka z Lipé a další výrazné a mocné osobnosti doby. Horečně se jednalo o zvolení Václava IV. za římského krále. Méně známý je fakt, že tu byla učiněna i přítrž jistým nepravostem. Dvěma listinami se markraběcí syn Jan Soběslav zavázal, že již nebude činiti dluhů a zadržovat královské služebníky. Jak asi vypadaly interiéry hradu pro takovýto summit evropského významu, to si dnes můžeme představit jen s notnou dávkou fantazie, a to tím spíš, že přes veškerou snahu vyhlížejí komnaty stále ještě teskně a pustě.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
o líbánkách Sira Winstona Churchila
o báječném bláznovi Petru Fedorovi
o budoucnosti a unikátním setkání s historií romantického kraje
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
o líbánkách Sira Winstona Churchila
o báječném bláznovi Petru Fedorovi
o budoucnosti a unikátním setkání s historií romantického kraje
