Rudolfinum

"...musím si jednou zahrát v Rudolfinu, protože tam maj' vždycky dobře naladěný piáno a potom - to je to hlavní - choděj' tam fajnový lidi...," deklamoval s jistou dávkou pražské ironie Jiří Šlitr v mezihře své písně TŘI TETY.
Podívejme se - možná i trochu s úsměvem a zcela jistě neúplně - na proměny Rudolfina v souvislostech s osudovými dějinnými událostmi, kulturním i politickým životem Prahy v dnech všedních, svátečních i mimořádných. Podívejme se, jak se zde s postupem času měnili "domácí páni" a jak se dům navracel k původnímu určení, daném mu do vínku stavebníkem.

Stručná historická faktografie k Rudolfinu obnáší jako hlavní zlomové body vznik Československé republiky, válečný protektorát a "sametovou" revoluci. Investorem stavby novorenesančního Rudolfina v letech 1876 - 1884 byla Česká spořitelna. Budova, postavená podle návrhů architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, měla sloužit zčásti hudbě a hudebním institucím, zčásti pak jako galerie. Vedle německých spolků a Německé filharmonie (vedení "České spořitelny" bylo navzdory názvu německé) měl zde být - a byl - poskytnut prostor i české Společnosti vlasteneckých přátel umění a Krasoumné jednotě české. "Snoubit" se tu tedy mělo umění hudební, výtvarné a sochařství. 4. ledna 1896 tu poprvé vystoupila Česká filharmonie s koncertem Dvořákových skladeb. Řídil ji tehdy sám veliký autor. Nutno ale dodat, že filharmonie v těch dobách zdejší prostory příliš nezbožňovala a užívala jich poměrně střídmě. Dokládá to publikace ČESKÁ FILHARMONIE 1896 - 1906. Výhrady měli hudebníci ke konstrukci i kapacitě pódia, k zastaralému plynovému osvětlení, k uspořádání i akustice sálu: "...A také nádhera jeho je velmi ilusorní," píše v knize Josef Boleška, přítel a poradce šéfdirigenta. "Až bude zavedeno obligátní spalování mrtvol, snad se jeho studená, kamenná tvář dobře bude hoditi za skladiště popelnic. Ale pro koncertní síň nemá potřebné náladovosti..."

V roce 1918 bylo Rudolfinum - i se sousedním Akademickým gymnáziem, s kterým bylo propojené nadzemní chodbou - přeměněno v prvorepublikový parlament. Sbírky galerie byly věnovány státu a přešly později do majetku Národní galerie. Za protektorátu pak byla budova jedním ze sídel říšského protektora a po válce se stala Domem umělců - domem tří "domácích pánů", vesměs muzikantských: České filharmonie, AMU a konzervatoře, s velkou Dvořákovou a malou Sukovou síní jako koncertními sály. Rok po válce, mezi 11. květnem a 4. červnem 1946, se zde pak uskutečnil první ročník festivalu PRAŽSKÉ JARO, spojený s oslavami půlstoletí České filharmonie, která byla zároveň jeho zakladatelkou. Budova byla proto v té době i sídlem ředitelství festivalu, který se po roce 1948 stal státní záležitostí. Některé hudební večery byly ovšem slavnostnější než jiné.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
jak byl hrán na Pražském jaru 1962 zmizelý Hydnův koncert D dur
o rekonstrukci začátkem 90. let
o současnosti Rudolfina