Dřevěná okna

Dřevo se užívá k výrobě oken tradičně, je obecně přijímáno jako dražší a exkluzivnější materiál. Ovšem při jeho vyslovení se  nám vybaví sice napohled krásná, ale netěsnící a profukující okna starých činžáků a vesnických chalup. Dřevěná okna současnosti mají ovšem s takovými okny společný jen a pouze onen výrobní materiál.

Co se změnilo především, je samotné jejich konstrukční řešení. Profil okna je slepen z několika vrstev dřeva, čímž se zamezí případnému kroucení, dřevo „nepracuje“. K jejich výrobě je nejčastěji použito dřeva smrku, borovice, modřínu či stále více populární meranti, čili malajského dubu. Obecně platí, že čím zvolíte ono z tvrdšího dřeva (přičemž smrk je nejměkčí a dub nejtvrdší) tím delší je jeho životnost.

Rozdíly ovšem nejsou nijak propastné, a to díky tomu, že všechna okna procházejí stejnou povrchovou úpravou. Okno je nejprve hloubkově impregnováno bezbarvým lakem, poté dostane barevný základ s dodatečnou impregnací, dále je máčeno ve speciálním tekutém laku, který zateče i do míst, kam se nedostane konečný nástřik a na závěr je vysokotlakým zařízením nastříkáno tlustovrstvou lazurou. Přesto ale dřevěná okna, na rozdíl od plastových, potřebují každoroční, byť minimální, péči. Kromě promazání kování silikonovým olejem je nezbytné jejich vnější lazuru každý rok ošetřit olejem nebo jinou látkou doporučenou výrobcem.


Moderní dřevěná okna, tzv. eurookna, jsou na rozdíl od plastových vybavena na spodních okrajích okapničkami, které chrání před vnějšími podmínkami nejvíce namáhané části. Okapničky se vyrábějí z eloxovaného hliníku nebo plastu, bohužel většinou nejsou dodávány v barvě okna, ale pouze ve dvou nebo třech barevných variantách.

Barva dřevěných oken je tím, co je od těch plastových odlišuje snad nejvíce. Přirozená a jedinečná kresba dřeva je totiž uměle ne zcela napodobitelná. Avšak pouze minimum oken zachovává přirozenou barvu dřeva, u některých druhů to ani není možné. Například rychle rostoucí meranti je natolik barevně nestálé, že je nezbytné jej mořit. Najdou se i tací, kteří považují barevnou kresbu dřeva za vadu. Pro ty je potom lepší okno plastové.

Pokud jde o kování a skla, dřevěná okna se dnes v podstatě shodují s okny plastovými. Užívají dvě až tři skla, prostory mezi nimi jsou vyplněny většinou argonem, který zabraňuje kondenzaci vlhkosti. Stejně tak distanční rámeček, který odděluje jednotlivá skla od sebe, je nově vyráběn ne z hliníku, ale ze sklolaminátu, který je až stokrát méně tepelně vodivý.

Dřevěná okna dneška jsou vhodná téměř do všech podmínek. Přesto musíme ale při jejich výběru přihlédnout k několika omezením. Pokud máme dům například na okraji zástavby a ten je tak plně vystaven dešti a větru, není použití dřevěných oken vhodné. Každodenní vítr, nesoucí s sebou prach a písek, je schopen během několika let úplně obrousit a zničit nátěr dřeva. Bylo by tedy nutné jej každý rok obnovovat. Dřevěná okna není radno zasazovat ani do trvale vlhkého zdiva, neboť by je mohla napadnout plíseň, nebo by se mohla kroutit.

Hodnota tepelné prostupnosti u dřevěných oken může dosáhnout až Uw = 0,69 W/m2K, jsou proto plně využitelná i v pasivních domech (norma pro pasivní domy je Uw = 0,90 W/m2K.

Plastová okna

Plastová okna jsou dnes nejrozšířenějším druhem otvorových výplní. Jsou barevně stálá, tepelně nepropustná a jsou považována za téměř nezničitelná. Pro plast hovoří i jeho nižší cena.
 
Plastová okna se vyrábí z PVC. Tloušťka profilu okna třídy A musí být minimálně 2,5 mm, třídy B pak 2 mm, přičemž čím silnější profil je, tím je okno pevnější a lépe izoluje. Profil plastových oken není plný, jak je tomu u oken dřevěných, ale skládá se z několika od sebe oddělených komor. Čím větší počet komor, tím menší tepelná prostupnost rámu. Tak to uvádějí výrobci. V praxi je poměrně jedno, jestli máte komor pět nebo šest.

V prostředních komorách se ještě skrývá výztuha, díky níž mají plastová okna pevnost srovnatelnou s okny dřevěnými. Tato výztuha je většinou ocelová, někteří výrobci přecházejí v poslední době na sklolamináty, které disponují stejnou tuhostí jako ocel, ale jsou mnohonásobně méně tepelně vodivé.

 

I u plastových oken se začínají objevovat distanční rámečky ze sklolaminátu. Ty zabraňují nejen tepelným ztrátám, ale i případnému srážení vody vně okenních skel v rozích. K té ovšem dochází jen v místnostech s nadměrnou vlhkostí, například v koupelnách nebo kuchyních bez digestoře.
 

Plastová okna jsou použitelná do všech podmínek, výrobci dnes dodávají i profily, které jsou na pohled k nerozeznání od oken dřevěných. Docilují toho jednak atypickými tvary oken, ale i fóliemi s „dřevěnými“ dekory. Takováto okna je možno užít i v památkově chráněných zónách.

Jediným omezením plastových oken je jejich větší tepelná rozpínavost. Pokud tedy osazujete okny jižní stranu domu, vyvarujte se tmavých dekorů, okno byste pak také nemuseli zavřít.

Povrchové fólie s dekorem je do okna vlisována tlakem a je velmi odolná proti poškrábání. Pokud k němu přesto dojde, výrobci dodávají speciální fixy a tmely, s jejichž pomocí rýhy spolehlivě zahladíte.

Sami výrobci přiznávají, že pokud jde o skla, běžně postačují skla dvojitá. Trojitá jsou pak vhodná pro velké zasklené plochy nebo například pro okna loftových bytů. Plastová okna mohou dosáhnout tepelné prostupnosti Uw = 0,79 W/m2K a jsou také vhodná pro pasivní domy.

Vytrvale se snižující hodnoty tepelné prostupnosti oken jsou samozřejmě z hlediska úspory energie potěšitelné, ovšem kladou o to větší nároky na větrání. Proto jednotlivé firmy přicházejí s různými druhy mikroventilace, tedy miniaturní škvíry, která zajišťuje stálý přívod vzduchu. Neboť udržet teplo uvnitř je důležité, ale bez čerstvého vzduchu se také neobejdeme.