Unikátní soubor dřevěných staveb na Pustevnách vznikl v letech 1898-99 na objednávku Pohorské jednoty Radhošť ve Frenštátě, jejíž členové si byli dobře vědomi magické atmosféry místa, kde chtěli tyto strategicky umístěné turistické útulny vybudovat. Obrátit se na mladého architekta Dušana Jurkoviče, který v té době působil ve vsetínské kanceláři stavitele Urbánka, bylo šťastnou volbou z mnoha důvodů. Jurkovič sám byl vášnivý turista (málo se ví, že byl také amatérským jeskyňářem). Smysl pro účel zadaných staveb a schopnost zasadit malebnou architekturu do malebné krajiny byla bezesporu ovlivněna i tímto faktem. Lidové umění a dokonalé řemeslné zpracování patřily ke zdrojům secese, s níž se sblížil za studií ve Vídni, právě v jeho díle ale získaly tyto prameny inspirace jedinečnou podobu. Zatímco secesní architektura řady jeho vrstevníků dodávala ladné linie novým materiálům, Jurkovič se ve značné části svého díla obrátil k jednomu z těch nejtradičnějších - ke dřevu.

V realizaci zakázky na Pustevnách originálně spojil své tehdejší secesní přesvědčení se znalostmi srubové architektury Valašska i obdivem k dekorativnosti lidového stavitelství. Sám o tom napsal: "Chtěl jsem poukázat na bohatství forem staronových, schopných zajisté života, protože osvědčených už po staletí..." Zúročil zde i zkušenost z roku 1895, kdy vytvořil pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze valašskou osadu. Jejím nejatraktivnějším exponátem byla prý hospoda Na posledním groši, kterou navštívila řada významných osobností. Posezení si tu nenechali ujít Alois Jirásek, Jaroslav Vrchlický či Svatopluk Čech. Tady snad se Jurkovič seznámil také s Mikulášem Alšem, který pak navrhl nástěnné malby pro jídelnu Libušín. Tato stavba i její interiér vycházejí z lidového stavitelství velmi volně, v návrhu Maměnky, další ze staveb na Pustevnách, se architekt držel vzorů, které si vybral, daleko věrněji: "Při venkovní úpravě použito sice vedle obvyklých na stavbách lidových pavlačí též verand, ale celkový ráz i přes to i přes ozdobné součásti jiné uchován ve smyslu našich dřevěných staveb lidu."

I dnes, po více než stu letech, jsou Libušín a Maměnka útočištěm turistů před rozmary zdejšího drsného podnebí. Jsou ale taky výpovědí o tradici stavění ze dřeva v našich zemích, o řemeslném mistrovství místních tesařů, tvořivosti a smyslu pro krásu lidových stavitelů a o respektu k těmto hodnotám. Tak je krátce před svou smrtí v roce 1947 vnímal i samotný Jurkovič, když se snažil přimluvit za jejich obnovu. Líbezné stavby totiž značně utrpěly pobytem německých a maďarských vojáků v letech 2.světové války a uvažovalo se o jejich demolici. K nejhoršímu nedošlo, nicméně péče, které se jim v následujících 50 letech dostalo, byla natolik nedostatečná, že téměř vzaly za své. Do vínku jim však zřejmě byla dána nejen dřevěným stavbám vlastní odolnost, ale i kus štěstí. V 90. letech minulého století se nakonec dostaly do správy Valašského muzea v přírodě, byly prohlášeny Národní kulturní památkou a podle dochované dokumentace postupně pečlivě rekonstruovány.