Dražím ženu – kdo dá víc?
Aukce tu byly od nepaměti – jejich počátek sahá až do starověku. Dražby se v té době konaly za účelem prodeje žen, které byly nabízeny jako partnerky pro manželství. Prameny naznačují, že prodej těch méně atraktivních žen doprovázela peněžní kompenzace pro kupce, nejlepších cen naopak dosahovaly vyhlášené krasavice. Trošku drsné, že? V Římské říši se zase prostřednictvím aukcí zpeněžoval movitý i nemovitý majetek. Zřejmě nejbizarnější případ rané aukce se odehrál v roce 193 n. l., kdy byla do dražby dána celá vypleněná Římská říše. Novověk se k aukcím postavil už přece jen promyšleněji než starověk – tedy až do doby, než nějakého dobráka napadlo, že dobrým artiklem jsou otroci. Nejstarší novodobá zmínka o aukci se objevila v anglickém slovníku Oxford English Dictionary v roce 1595. Po zveřejnění pojmu aukce v tomto slovníku začaly noviny London Gazette častěji informovat o dražbách uměleckých děl v londýnských kavárnách a krčmách na konci 17. století. Nejstarší zmínka o konání aukcí v Americe pochází z Jihu, kde byli často draženi již zmiňovaní otroci. Ke konci 19. století se začaly objevovat informace o dražbách také v Holandsku a Německu. Holandské aukce se datují rokem 1887, kdy se jejich prostřednictvím prodávalo ovoce a zelenina.
Silná trojka
V první polovině 18. století vznikly významné, dodnes fungující aukční společnosti – v roce 1707 Dorotheum, v roce 1744 společnost Sotheby’s a v roce 1766 pak Christie’s. Nejstarší a zároveň největší aukční dům v Evropě slaví letos 300 let své existence. Pro své příznivce v rámci tohoto významného jubilea připravila vídeňská pobočka v dubnu slavnostní ceremoniál a speciální art week, v paláci vídeňského Dorothea speciální výroční aukce. Pražská pobočka tohoto světového domu si významné výročí připomene aukcí 26. května, která bude vyvrcholením oslav v Praze.
Na začátku byla charita
Předchůdce dnešního Dorothea, Zastavárenský úřad města Vídně, byl založen v roce 1707 císařem Josefem I. Úřad měl poskytovat finanční půjčky za přijatelnějších podmínek, než jaké nabízeli tehdejší lichváři, a z jeho výnosů měl být financován městský chudobinec a další dobročinné organizace. V důsledku stanovené spodní hranice hodnoty zástavy však mohli služeb zastavárny využívat prakticky jen šlechtici a dobře situovaní vídeňští měšťané. Teprve v roce 1787 umožnil císař Josef II. otevření zastavárny všem vrstvám obyvatelstva. Podle legendy přišel do zastavárny v přestrojení za chudáka a chtěl zastavit svůj klobouk. Zaměstnanec úřadu se mu vysmál a odmítl předmět tak nízké ceny vůbec přijmout. Císař následně nechal zaměstnance propustit a nařídil, aby napříště byly do zástavy brány i předměty nevelké hodnoty. Ať už je historka pravdivá nebo ne, faktem zůstává, že reformy Josefa II. činnost Zastavárenského úřadu výrazně rozšířily.
Tři sta let prosperity
Na podzim roku 2001 bylo Dorotheum privatizováno. Jeden ze spolumajitelů a dvou ředitelů Martin Böhm s uspokojením konstatuje, že Dorotheum si v posledních letech upevnilo pozici největšího aukčního domu v Evropě a pátého největšího na světě.
Jak vnímají Dorotheum obyčejní Vídeňáci? Při anketě mezi lidmi na ulici jasně vyplynulo, že Dorotheum je pro ně něco jako pro Čechy třeba Národní galerie. A tak i k Dorotheu přistupují. „Když jsem byl malý, chodil jsem sem s rodiči pravidelně. Dnes organizujeme školní exkurze, vysvětlujeme dětem, jak fungují aukce, to byste nevěřila, jak je to zajímá,“ líčí nadšeně Martin Böhm, který před svým angažmá v aukčním byznysu pracoval jako ředitel jedné textilní firmy a nyní si pochvaluje, jak je to skvělé být v každodenním kontaktu s největšími skvosty světového umění.
Vídeň není Praha
Tradiční základnou společnosti je Rakousko, ale první zahraniční pobočka vznikla v Praze v roce 1992. „Proč jsme šli do Prahy? Je to jedno z nejkrásnějších měst na světě, je velmi blízko Vídni, ale nenechte se mýlit, Dorotheum Praha je opravdu česká aukční síň – i když dcera rakouské matky. Většina věcí, s nimiž se obchoduje, je českého původu,“ vysvětluje Martin Böhm. Dorotheum Praha sídlí v centru Prahy, v bezprostřední blízkosti Stavovského divadla. První samostatnou aukci v Praze Dorotheum připravilo v roce 1995. Dnes pořádá čtyři aukce do roka. Ke každé aukci je vydáván tištěný katalog. V elektronické formě je k nahlédnutí na internetových stránkách společnosti (www.dorotheum.cz). Společnost se zaměřuje zejména na české a evropské umění 19. století, díla starých mistrů a české umění první poloviny 20. století. Nejvyšších cen tradičně dosahují díla autorů české klasické moderny.
V roce 2005 se společnost Dorotheum Praha stala nejúspěšnějším aukčním domem u nás, v roce 2006 stanula na druhé příčce co do dosaženého obratu. „V roce 2005 dosáhly tržby společnosti jen na aukcích přes 60 milionů korun, což byla v té době absolutně rekordní částka v celé historii českého aukčního trhu s uměním. Zatím největší zájem o starožitné a umělecké předměty však Dorotheum zaznamenalo v loňském roce. Jen na aukcích dosáhlo ve srovnání s rokem 2005 nárůstu celoročního obratu o zhruba 30 procent, když vydražilo předměty za téměř 80 milionů korun. Ve srovnání s rokem 2004 dosáhl aukční dům nárůstu ročního obratu dokonce o 80 procent,“ uvedla ředitelka pražské pobočky Mária Gálová.
Herakles k nezaplacení
Všechna očekávání Dorothea předčil loňský aukční prodej sochy HERAKLA LUČIŠTNÍKA legendárního sochaře a Rodinova žáka Émila Antoina Bourdella. Vyvolávací cena byla stanovena na 600 tisíc korun, nakonec se ale socha vydražila za rekordních 4,7 milionu korun, což je cena srovnatelná s cenami děl stejného autora na dražbách v New Yorku či Londýně. Obdobně „šokoval“ experty aukčního domu i zájem o šatní skříň ve stylu art deco, kterou zájemce vydražil za dva miliony korun,“ říká Mária Gálová.V poslední době se tedy ukazuje, že Češi utrácejí v aukcích čím dál víc peněz. Souvisí to se zvýšením jejich kupní síly i se znovu získanou důvěrou v investici do umění. Ciryl Svoboda, ministr pro legislativu, který byl hostem na oslavách Dorothea ve Vídni, tvrdí: „Pokud má někdo peníze, tak by je měl investovat do umění, protože má dlouhodobou hodnotu. Určitě je to lepší, než je utrácet třeba za auta. Myslím, že generace budovatelů kapitalismu a jejich děti budou mít dostatečný finanční a intelektuální základ, aby se věnovali umění, sbírkám, ale i filantropii a solidaritě se sociálně potřebnými. Ono to totiž často bývá dost provázané.“
