Ať je to jakkoli, bylinky jsou vesměs hezké a voňavé rostliny, které byly vždy ceněny a uplatnění našly v kuchyni, lidovém léčitelství, kosmetice, ve farmaceutickém průmyslu a v neposlední řadě také v zahradách jako dekorativní rostliny. Jakoukoli rostlinu, která má léčebné nebo kulinářské uplatnění, řadíme mezi bylinky, a ty nás lidi prokazatelně doprovázejí po tisíce let.
Nemáme-li možnost pěstovat je na zahrádce, pečujeme o ně aspoň na okenním parapetu v nějaké nádobě, obvykle v květináči nebo truhlíku. Vhodné jsou i závěsné nádoby a police, v poslední době se staly populární do malých prostor tak zvané petrželáky, ve kterých můžeme společně pěstovat hned několik rostlin.
Některé bylinky, jako například pažitka, petržel, rozmarýn či dobromysl jsou pro takové pěstování přímo předurčeny. Samozřejmě že jim musíme poskytnout podmínky co nejbližší jejich přirozenému prostředí. Mnohé z nich pocházejí ze Středomoří, to znamená, že k životu potřebují slunce a propustnou půdu. Vůně a aroma bylinek dokáží z obyčejných surovin vykouzlit božské pokrmy.
Vlast pažitky je pravděpodobně rozsáhlejší. V Evropě i Asii se pěstuje po staletí jako kuchyňská i léčivá bylina, jak ostatně dokládají dochované písemné prameny, které ji na našem území potvrzují v 16. století. Způsob, jakým pažitku v kuchyni používáme, ji staví mezi zeleninu a koření. Nejvhodnější využití pažitky je konzumace jejích čerstvých listů, které obsahují vitamin C, B1, B2, karoten, draslík, vápník a železo. Typickou chuť jí dodávají éterické oleje se sirnatými antibakteriálními substancemi.
Pažitka vydrží velmi dlouho; snáší naši zimu a snadno se množí semeny, která vyséváme na jaře. Jiný způsob množení je rozdělením trsu cibulek, ze kterého vyrostou četné trubkovité listy. Pěkné světle fialové květy se objeví v následujícím roce. Bylinka dobře prospívá na osluněném nebo polostinném vlhkém místě. Olemujeme-li záhon pažitkou, získá tak pěkný rámec.
Také listy petržele jsou výborné a zdravé na krajíci chleba s máslem, na uvařených bramborách, smaženém vejci, v rybích pokrmech či některých omáčkách.
Původně rostla tato bylina v hornatých terénech celého Středozemí, až později se začalo s jejím cíleným pěstováním. Zásluhu na povýšení petržele mezi zeleninu má franský král Karel I. Veliký, který v 8. století moudře přikázal pěstovat ji u jeho sídla.
Podobně jako je pěkný záhon olemovaný pažitkou, vypadá hezky i květinový záhon obroubený listovou petrželí. Pěkná a užitečná je petržel i v květináči na okně. Tato nízká dvouletka je pro pěstitele naprosto bezproblémová. Roste dobře jak na slunném místě, tak v polostínu, pravidelně potřebuje pouze vodu.
V nati má listová petržel množství vitaminu C, provitamin A, dále obsahuje vápník, fosfor, draslík, hořčík a mangan. Silice obsažené v nati i kořenech jsou častou součástí urologických čajů, protože dráždí ledviny a zvyšují vylučování moči. Listy sklízíme z jednoletých rostlin a používáme je buď čerstvé, nebo je zamrazujeme.
![]()
![]()
Převislý rozmarýn, který kvete modře a krásně voní po kafru, je vhodný svým vzrůstem nejen do truhlíků a na výzdobu kuchyňského parapetu, ale také do salátů, na ochucení masa, zejména jehněčího, též drůbežího a rybího.
Dříve zdobíval rozmarýn téměř každé venkovské okno. A nebyla to jen jedna rostlinka, kterou hospodyně pěstovala, bylo jich hned několik. Tato rostlina se poměrně snadno množí. Na jaře výsevem semen, v létě polovyzrálými řízky. Vytvoří hustý olistěný keř s čárkovitými listy, který koncem zimy, na jaře nebo v létě rozkvete světlemodrými, někdy světlepurpurovými květy. Existují i kultivary s květy bílými. Celá rostlina vydává příjemnou vůni. Prospívá na slunném stanovišti jak ve výživné, tak v chudší půdě. V našich klimatických podmínkách nelze pěstovat rozmarýn venku celoročně, protože není mrazuvzdorný. Vhodná zimní teplota by se měla pohybovat okolo 10 °C.
Listy a květy rozmarýnu trháme pro okamžitou spotřebu, nať na sušení se sklízí během vegetační sezony. Vylouhovaný rozmarýnový čaj popíjíme jako osvědčený prostředek na uklidnění, při migrénách, astmatu či zažívacích potížích
Dobromysl obecná (Origanum vulgare) pochází z oblastí kolem Středozemního moře, nám připomíná Itálii a Řecko.
Tato bylinka připomínající majoránku je známá jako typické středomořské koření, nejčastěji používané na pizzu, lasaně, těstovinové omáčky a jídla z rajských jablek. Využíváme ji nejrůznějšími způsoby. Hodí se k sýrovým jídlům, koření se jí saláty, polévky, ryby a masitá jídla. Ta tučná pomáhá lépe strávit. V lidovém léčitelství se používá k několika účelům: ke zmírnění kašle, při nechutenství, špatném trávení a nadýmání. Obsahuje příjemné vonné silice, avšak hodně záleží na tom, v jakém klimatu oregano roste. Čím je klima teplejší, tím intenzivnější je jeho vůně.
Dobromysl je blízká příbuzná majoránky, často se jí říká divoká majoránka, protože v Evropě roste i divoce, ale na rozdíl od ní je odolná vůči mrazu a chutná jemněji. Dobře prospívá na zahradě i v květináči. Miluje teplé, slunné místo, na půdu nemá prakticky žádné nároky. Je to poměrně robustní rostlina, která dorůstá do výšky 20–50 cm. V červenci až srpnu se sklízí její nať, to bývá rostlina v plném květu, který je drobný, červenofialové nebo bílé barvy. Nejsnáze se tato bylina množí dělením trsu.
Nemáme-li možnost pěstovat je na zahrádce, pečujeme o ně aspoň na okenním parapetu v nějaké nádobě, obvykle v květináči nebo truhlíku. Vhodné jsou i závěsné nádoby a police, v poslední době se staly populární do malých prostor tak zvané petrželáky, ve kterých můžeme společně pěstovat hned několik rostlin.
Některé bylinky, jako například pažitka, petržel, rozmarýn či dobromysl jsou pro takové pěstování přímo předurčeny. Samozřejmě že jim musíme poskytnout podmínky co nejbližší jejich přirozenému prostředí. Mnohé z nich pocházejí ze Středomoří, to znamená, že k životu potřebují slunce a propustnou půdu. Vůně a aroma bylinek dokáží z obyčejných surovin vykouzlit božské pokrmy.
Pažitka (Allium schoenoprasum) by na žádném kuchyňském okně neměla chybět. Je to stará kulturní rostlina, kterou znají snad všechny moudře živené děti, jež neopovrhují chlebem namazaným máslem nebo tvarohem a posypaným pažitkou.
Vlast pažitky je pravděpodobně rozsáhlejší. V Evropě i Asii se pěstuje po staletí jako kuchyňská i léčivá bylina, jak ostatně dokládají dochované písemné prameny, které ji na našem území potvrzují v 16. století. Způsob, jakým pažitku v kuchyni používáme, ji staví mezi zeleninu a koření. Nejvhodnější využití pažitky je konzumace jejích čerstvých listů, které obsahují vitamin C, B1, B2, karoten, draslík, vápník a železo. Typickou chuť jí dodávají éterické oleje se sirnatými antibakteriálními substancemi.
Pažitka vydrží velmi dlouho; snáší naši zimu a snadno se množí semeny, která vyséváme na jaře. Jiný způsob množení je rozdělením trsu cibulek, ze kterého vyrostou četné trubkovité listy. Pěkné světle fialové květy se objeví v následujícím roce. Bylinka dobře prospívá na osluněném nebo polostinném vlhkém místě. Olemujeme-li záhon pažitkou, získá tak pěkný rámec.
Bez petržele zahradní (Petroselinum crispum) si většinu polévek neumíme představit.
Také listy petržele jsou výborné a zdravé na krajíci chleba s máslem, na uvařených bramborách, smaženém vejci, v rybích pokrmech či některých omáčkách.
Původně rostla tato bylina v hornatých terénech celého Středozemí, až později se začalo s jejím cíleným pěstováním. Zásluhu na povýšení petržele mezi zeleninu má franský král Karel I. Veliký, který v 8. století moudře přikázal pěstovat ji u jeho sídla.
Podobně jako je pěkný záhon olemovaný pažitkou, vypadá hezky i květinový záhon obroubený listovou petrželí. Pěkná a užitečná je petržel i v květináči na okně. Tato nízká dvouletka je pro pěstitele naprosto bezproblémová. Roste dobře jak na slunném místě, tak v polostínu, pravidelně potřebuje pouze vodu.
V nati má listová petržel množství vitaminu C, provitamin A, dále obsahuje vápník, fosfor, draslík, hořčík a mangan. Silice obsažené v nati i kořenech jsou častou součástí urologických čajů, protože dráždí ledviny a zvyšují vylučování moči. Listy sklízíme z jednoletých rostlin a používáme je buď čerstvé, nebo je zamrazujeme.
Rozmarýn lékařský (Rosmarinus officinalis) je známá dekorativní rostlina s příjemnou vůní.
Převislý rozmarýn, který kvete modře a krásně voní po kafru, je vhodný svým vzrůstem nejen do truhlíků a na výzdobu kuchyňského parapetu, ale také do salátů, na ochucení masa, zejména jehněčího, též drůbežího a rybího.
Dříve zdobíval rozmarýn téměř každé venkovské okno. A nebyla to jen jedna rostlinka, kterou hospodyně pěstovala, bylo jich hned několik. Tato rostlina se poměrně snadno množí. Na jaře výsevem semen, v létě polovyzrálými řízky. Vytvoří hustý olistěný keř s čárkovitými listy, který koncem zimy, na jaře nebo v létě rozkvete světlemodrými, někdy světlepurpurovými květy. Existují i kultivary s květy bílými. Celá rostlina vydává příjemnou vůni. Prospívá na slunném stanovišti jak ve výživné, tak v chudší půdě. V našich klimatických podmínkách nelze pěstovat rozmarýn venku celoročně, protože není mrazuvzdorný. Vhodná zimní teplota by se měla pohybovat okolo 10 °C.
Listy a květy rozmarýnu trháme pro okamžitou spotřebu, nať na sušení se sklízí během vegetační sezony. Vylouhovaný rozmarýnový čaj popíjíme jako osvědčený prostředek na uklidnění, při migrénách, astmatu či zažívacích potížích
Dobromysl obecná (Origanum vulgare) pochází z oblastí kolem Středozemního moře, nám připomíná Itálii a Řecko.
Tato bylinka připomínající majoránku je známá jako typické středomořské koření, nejčastěji používané na pizzu, lasaně, těstovinové omáčky a jídla z rajských jablek. Využíváme ji nejrůznějšími způsoby. Hodí se k sýrovým jídlům, koření se jí saláty, polévky, ryby a masitá jídla. Ta tučná pomáhá lépe strávit. V lidovém léčitelství se používá k několika účelům: ke zmírnění kašle, při nechutenství, špatném trávení a nadýmání. Obsahuje příjemné vonné silice, avšak hodně záleží na tom, v jakém klimatu oregano roste. Čím je klima teplejší, tím intenzivnější je jeho vůně.
Dobromysl je blízká příbuzná majoránky, často se jí říká divoká majoránka, protože v Evropě roste i divoce, ale na rozdíl od ní je odolná vůči mrazu a chutná jemněji. Dobře prospívá na zahradě i v květináči. Miluje teplé, slunné místo, na půdu nemá prakticky žádné nároky. Je to poměrně robustní rostlina, která dorůstá do výšky 20–50 cm. V červenci až srpnu se sklízí její nať, to bývá rostlina v plném květu, který je drobný, červenofialové nebo bílé barvy. Nejsnáze se tato bylina množí dělením trsu.
