Velkoplodé zahradní borůvky byly vyšlechtěny z divokých borůvek na severu amerického kontinentu v Kanadě a v USA, proto získaly přívlastek „kanadské“. Z odborného hlediska je to Vaccinium corymbosum – borůvka chocholičnatá. Zahradní se jim říká proto, aby se odlišily od lesních. Pro tvar plodenství se jim též říká hroznovité.
Podnebí střední Evropy splňující její požadavky na srážky, vegetační dobu i zimní klid jí zcela vyhovuje. Nejvhodnější období pro její výsadbu je podzim – říjen a listopad – nebo jaro – březen a duben. Při podzimní výsadbě však keře přes zimu lépe zakoření. Okolní půdu pokryjeme pilinami, chvojím nebo jiným materiálem, abychom tak uchránili rostlinu a její kořínky před velkými mrazy. Velikost jámy, do které borůvku vsadíme, by měla být až 50 cm do hloubky a 80 cm do šířky.
Pro optimální růst rostliny by se kyselost půdy měla pohybovat mezi pH 4,3– 4,8. Kyselejší půdy lze povápnit, k těm méně kyselým přidáme rašelinu nebo substrát pro azalky a rododendrony. Stejnoměrná vlhkost dobře provzdušněného substrátu je další činitel, který zaručuje optimální růst keře. Jelikož při opylení vlastním pylem jsou plody borůvek drobnější, je lepší vysadit několik odrůd. Mezi keři, které vyrostou za šest až osm let, můžeme pěstovat třeba jahodník.
Borůvky dobře rostou a plodí, mají-li dostatek živin. Proto je zapotřebí dodávat je ve formě kvalitního kompostu, zkompostovaného hnoje či zeleného hnojiva. Z průmyslových hnojiv jsou vhodná ta hnojiva, která jsou určena pro vřesovištní rostliny. Aby keře tvořily hodnotné ovoce, musíme je prořezávat. Pravidelně prořezáváme po třech až čtyřech letech od výsadby. Správný vzrůst má od začátku omezený počet hlavních větví.
Na první úrodu se můžeme těšit za tři až čtyři roky po výsadbě, sklizeň plodů, které dozrávají postupně, začíná většinou v srpnu.
Bobulím borůvek, které jsou oblíbeným lesním ovocem, se také říká černé jahody. Poobsahové stránce jsou v nich organické kyseliny, jako kyselina citronová nebo jablečná, cukry, vitaminy řady B, vitamin C, třísloviny, pektiny a minerální látky. Listy obsahují inzulin. Ve srovnání s jinými plodinami nejsou však v kultuře dlouho: pěstují se od druhé poloviny 18. století. Množí se kořenovými řízky a hroužením mladých letorostů. České pojmenování získala borůvka od místa svého výskytu – borového lesa, tedy boru. To je slovo všeslovanské a praslovanské.
