Většina výjimečných uměleckých děl a pozoruhodných výtvorů lidského umu a dovednosti má také zajímavou a poutavou historii a výjimečné i poutavé bývají zpravidla také životní osudy jejich tvůrců. O proslaveném Proboštově mechanickém betlému, který byl v roce 1999 prohlášen za národní kulturní památku, to platí beze zbytku.
Velkolepé dílo obdivované nejen u nás, ale i ve světě se rodilo postupně po několik desetiletí. Vše přitom začalo zcela nevinně. Bylo to v roce 1882. Vyučený truhlář, čerstvě ženatý sedlák a povozník z Třebechovic pod Orebem Josef Probošt právě dosáhl Kristových let, když vyrobil první figurku do vánočních jesliček, které měly být dárkem manželce. Podle zaznamenaných svědectví, paní Proboštová z tohoto dárku, který dostala k Vánocům roku 1885, měla radost. Ze záměru původně nenápadného a skromného se ale stal ambiciózní cíl, ze zábavy vášeň a posedlost téměř sebezničující. A tak ani není divu, že po dlouhých letech, kdy se Proboštova žena Anna o upadající hospodářství musela starat sama, necítila zrovna důvod unikátní výsledek obrovského úsilí nějak zvlášť ocenit.
Josef Probošt ale nebyl jediným tvůrcem slavného betlému. Ač vyučený truhlář, se svým řezbářským uměním sám spokojen nebyl. Že byl jeho sebekritický postoj oprávněný, se ukazuje i při podrobném zkoumání jednotlivých figurek. Ty, jejichž tvůrcem je zřejmě Probošt, trpí často proporčními nedostatky. Většinu řezbářských prací proto Probošt časem svěřil mistru svého řemesla Josefu Kapuciánovi a soustředil kolem sebe také skupinu nadšenců - partu tak řečených betlémáků, kteří pomáhali s vyřezáváním i s hledáním nápadů.
Fakt, že je dnes výsledek společné práce znám nejen jako Třebechovický, ale také jaké Proboštův betlém, je ale zcela spravedlivý. Probošt byl nejen duchovním otcem, ale taky neúnavným hnacím motorem celého projektu a autorem konceptu scény, její krajiny i architektury. Byl to on, kdo v kraji pod Orebem, který ani neměl nijak výraznou betlémařskou tradici, hodlal stvořit betlém všech betlémů, dílo pozoruhodné tak, že se na něj budou jezdit dívat zdaleka. To on se rozhodl přidat k biblické části (která je mimochodem svým rozsahem a působivostí zcela unikátní) plastické vyobrazení běžného života kolem sebe v části světské. A on, po vzoru jiných mechanických betlémů své doby, zatoužil také ten svůj oživit pohybem a promýšlel řešení, na jejichž základě mohl zdatný a zkušený sekerník Josef Friml vytvořit s použitím minima nedřevěných prvků dodnes obdivovaný mechanismus.
Betlém procházel neustálými změnami a zlepšeními až do Proboštovy smrti v roce 1926. S úspěchem byl veřejně vystavován ještě za jeho života. Když ale sedmasedmdesátileý Probošt zemřel, jeho žena ani dcera s manželem tomuto monumentálnímu dílu velkou úctu neprokazovali. Bylo rozebráno, odloženo v kůlně, a ponecháno svému osudu. V roce 1934 pak prý hrozilo, že Proboštovi potomci již poněkud zchátralý betlém prodají jakési skupině potulných komediantů. Získal však ochránce v místním učiteli Františku Skřivanovi, který porozuměl jeho hodnotě a jako lokální patriot si také přál, aby betlém zůstal v místě, kde vznikl. Díky penězům továrníka Jaroslava Burdycha jej od rodiny odkoupil a postaral se i o již nezbytné opravy.
Po nějaký čas se betlému znovu mohli obdivovat návštěvníci různých výstav, pak ale přišla válka a na nějaký čas ho čekala zase jen kůlna, tentokrát ale naštěstí kůlna osvíceného učitele Skřivana. Před nálety byl později ukryt v lednicích pod třebechovickým pivovarem. Nejistý byl jeho osud i po válce, ale nakonec byl Proboštův betlém vzat na milost i režimem, který náboženskou tematiku v lásce neměl. Svého největšího světového úspěchu se dočkal v roce 1967, kdy reprezentoval tehdejší Československo na světové výstavě v Montrealu. Obrovský dřevěný kolos se pak po Evropě i českých krajích vydal ještě několikrát a v Londýně si jej mohla prohlédnout samotná anglická královna.
Cestování ale betlému, který také prošel několika rekonstrukcemi, příliš nesvědčí. Zatím poslední stěhování, k němuž už další možná ani nepřibudou, zažil před třemi lety. Bylo však docela kratičké - z depozitáře byl přemístěn do nově postavené budovy Třebechovického muzea betlémů, do jehož majetku patří od 70. let minulého století. Tady je dnes chloubou a hlavním exponátem stálé expozice, je mu vyhrazena zvláštní místnost a návštěvníci si mohou výjimečné dílo o rozměrech 6,9 x 1,9 x 2,2 metry podrobně prohlédnout ze všech stran. Na svém místě zůstal i během rekonstrukce, kterou procházel od června 2015 do března 2016. Restaurování probíhalo za skleněnou stěnou přímo v expozici muzea a návštěvníci mohli restaurátory pozorovat při práci. Při rekonstrukci byly odstraněny všechny dodatečné úpravy, takže dnes je betlém k vidění v opravdu původní podobě.
Třebechovický Proboštův betlém je postaven z více než 2000 vyřezávaných dílů a z celkového počtu 350 figurek je jich přibližně polovina pohyblivých - buď se opakovanými pohyby zabývají nějakou pracovní činností nebo jezdí na pohyblivých pásech. Eklekticky posbírané výtvarné detaily více než sto let starého betlému mohou sice vzbuzovat úsměv, diváky ale toto velkolepě koncipované dílo nepřestává oslovovat svou řemeslnou důkladností, divadelností a zároveň silným duchovním rozměrem.
Velkolepé dílo obdivované nejen u nás, ale i ve světě se rodilo postupně po několik desetiletí. Vše přitom začalo zcela nevinně. Bylo to v roce 1882. Vyučený truhlář, čerstvě ženatý sedlák a povozník z Třebechovic pod Orebem Josef Probošt právě dosáhl Kristových let, když vyrobil první figurku do vánočních jesliček, které měly být dárkem manželce. Podle zaznamenaných svědectví, paní Proboštová z tohoto dárku, který dostala k Vánocům roku 1885, měla radost. Ze záměru původně nenápadného a skromného se ale stal ambiciózní cíl, ze zábavy vášeň a posedlost téměř sebezničující. A tak ani není divu, že po dlouhých letech, kdy se Proboštova žena Anna o upadající hospodářství musela starat sama, necítila zrovna důvod unikátní výsledek obrovského úsilí nějak zvlášť ocenit.
Josef Probošt ale nebyl jediným tvůrcem slavného betlému. Ač vyučený truhlář, se svým řezbářským uměním sám spokojen nebyl. Že byl jeho sebekritický postoj oprávněný, se ukazuje i při podrobném zkoumání jednotlivých figurek. Ty, jejichž tvůrcem je zřejmě Probošt, trpí často proporčními nedostatky. Většinu řezbářských prací proto Probošt časem svěřil mistru svého řemesla Josefu Kapuciánovi a soustředil kolem sebe také skupinu nadšenců - partu tak řečených betlémáků, kteří pomáhali s vyřezáváním i s hledáním nápadů.
Fakt, že je dnes výsledek společné práce znám nejen jako Třebechovický, ale také jaké Proboštův betlém, je ale zcela spravedlivý. Probošt byl nejen duchovním otcem, ale taky neúnavným hnacím motorem celého projektu a autorem konceptu scény, její krajiny i architektury. Byl to on, kdo v kraji pod Orebem, který ani neměl nijak výraznou betlémařskou tradici, hodlal stvořit betlém všech betlémů, dílo pozoruhodné tak, že se na něj budou jezdit dívat zdaleka. To on se rozhodl přidat k biblické části (která je mimochodem svým rozsahem a působivostí zcela unikátní) plastické vyobrazení běžného života kolem sebe v části světské. A on, po vzoru jiných mechanických betlémů své doby, zatoužil také ten svůj oživit pohybem a promýšlel řešení, na jejichž základě mohl zdatný a zkušený sekerník Josef Friml vytvořit s použitím minima nedřevěných prvků dodnes obdivovaný mechanismus.
Betlém procházel neustálými změnami a zlepšeními až do Proboštovy smrti v roce 1926. S úspěchem byl veřejně vystavován ještě za jeho života. Když ale sedmasedmdesátileý Probošt zemřel, jeho žena ani dcera s manželem tomuto monumentálnímu dílu velkou úctu neprokazovali. Bylo rozebráno, odloženo v kůlně, a ponecháno svému osudu. V roce 1934 pak prý hrozilo, že Proboštovi potomci již poněkud zchátralý betlém prodají jakési skupině potulných komediantů. Získal však ochránce v místním učiteli Františku Skřivanovi, který porozuměl jeho hodnotě a jako lokální patriot si také přál, aby betlém zůstal v místě, kde vznikl. Díky penězům továrníka Jaroslava Burdycha jej od rodiny odkoupil a postaral se i o již nezbytné opravy.
Po nějaký čas se betlému znovu mohli obdivovat návštěvníci různých výstav, pak ale přišla válka a na nějaký čas ho čekala zase jen kůlna, tentokrát ale naštěstí kůlna osvíceného učitele Skřivana. Před nálety byl později ukryt v lednicích pod třebechovickým pivovarem. Nejistý byl jeho osud i po válce, ale nakonec byl Proboštův betlém vzat na milost i režimem, který náboženskou tematiku v lásce neměl. Svého největšího světového úspěchu se dočkal v roce 1967, kdy reprezentoval tehdejší Československo na světové výstavě v Montrealu. Obrovský dřevěný kolos se pak po Evropě i českých krajích vydal ještě několikrát a v Londýně si jej mohla prohlédnout samotná anglická královna.
Cestování ale betlému, který také prošel několika rekonstrukcemi, příliš nesvědčí. Zatím poslední stěhování, k němuž už další možná ani nepřibudou, zažil před třemi lety. Bylo však docela kratičké - z depozitáře byl přemístěn do nově postavené budovy Třebechovického muzea betlémů, do jehož majetku patří od 70. let minulého století. Tady je dnes chloubou a hlavním exponátem stálé expozice, je mu vyhrazena zvláštní místnost a návštěvníci si mohou výjimečné dílo o rozměrech 6,9 x 1,9 x 2,2 metry podrobně prohlédnout ze všech stran. Na svém místě zůstal i během rekonstrukce, kterou procházel od června 2015 do března 2016. Restaurování probíhalo za skleněnou stěnou přímo v expozici muzea a návštěvníci mohli restaurátory pozorovat při práci. Při rekonstrukci byly odstraněny všechny dodatečné úpravy, takže dnes je betlém k vidění v opravdu původní podobě.
Třebechovický Proboštův betlém je postaven z více než 2000 vyřezávaných dílů a z celkového počtu 350 figurek je jich přibližně polovina pohyblivých - buď se opakovanými pohyby zabývají nějakou pracovní činností nebo jezdí na pohyblivých pásech. Eklekticky posbírané výtvarné detaily více než sto let starého betlému mohou sice vzbuzovat úsměv, diváky ale toto velkolepě koncipované dílo nepřestává oslovovat svou řemeslnou důkladností, divadelností a zároveň silným duchovním rozměrem.