O obnovení vztahů bylo usilováno v době politického tání v šedesátých letech: Jaromír Sirotek navázal přátelství s Janezem Bončou, Edo Ravnikar u příležitosti návštěvy Prahy s delegací jugoslávských architektů publikoval příspěvek v časopise Československý architekt.
Další nucenou přestávku po sovětské invazi prolamuje na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Damjan Prelovšek zahajující svá plečnikovská bádání. Na počátku května 1982 Boris Podrecca z Vídně využil návštěvy mladých slovinských architektů a uspořádal večírek, kam pozval také Roba Kriera, Heinze Tesara, Luigiho Blaua a mne. Na konci léta se tato skupina Slovinců poprvé objevila v Praze a Damjan Gale, jehož otec byl jedním z prvních absolventů DAMU, začal fotografovat Plečnika na Hradě. V říjnu jsem na jejich pozvání odjel poprvé přednášet do Lublaně.
Před začátkem přednášky jsem zahlédl dva starší pány, kteří se nejdříve pozorně prohlíželi, poté se jeden z nich osmělil dotazem v češtině: Ty jsi také studoval v Praze? V tom okamžiku jsem si uvědomil, o jak silné vztahy jsme přišli a na co se snažíme navázat. Stejná skupina architektů, s neúnavným organizátorem Andrejem Hrauskym v čele, se pak zasloužila o prezentaci Roškotova díla v Lublani, jejich časopis AB uveřejnil studie o brněnské architektuře a o Plečnikovi v Praze, časopis Sinteza přinesl přehled naší avantgardy a po sametové revoluci, po vzniku galerie DESSA, pokračovala výstavami Obecního domu, Emila Přikryla či Ivana Kroupy.
Účastníci někdejších setkání Vojteh Ravnikar, Jurij Kobe, Janez Koželj a Aleš Vodopivec, tehdy rebelové, hrají nyní vůdčí úlohu v lublaňské škole architektury, zatímco v praxi se již uplatňuje nejmladší kosmopolitní generace vyškolená v Londýně, Amsterdamu a Los Angeles.